MILÁN – „Neúspěch nikdy nepřiznávejte. Kdykoli je zřejmé, že cíle nedosáhnete, prostě si prodlužte termín pro jeho splnění. Dřív nebo později se vám to podaří.“ Toto jednoduché pravidlo, namnoze uplatňované ve východní Evropě za socialistické éry, je oblíbené i mezi byrokraty Evropské unie v dnešním Bruselu.

24. března 2010 bude zpečetěno to, co všichni pozorovatelé evropského dění vědí už dlouho: EU se nepodařilo dosáhnout cílů hospodářského růstu, efektivity a modernizace, jež si před deseti lety stanovila v Lisabonu. Unie se nestala „nejdynamičtější ekonomikou světa“, ale spíš ztrácí půdu pod nohama.

Mezera příjmu na hlavu v EU15 (skupině členských zemí před vstupem převážně postkomunistických států v roce 2004) oproti Spojeným státům – považovaná u mnoha cílů za ukazatel stavu – se drží beze změny na 30-40 %, v závislosti na úpravě o paritu kupní síly. EU jako celek nesplnila ani jeden ze 17 kvantitativních cílů stanovených v Lisabonské strategii. A všechny kvalitativní cíle, doplněné do procesu dodatečně, se využívají zejména jako potrava pro národní byrokratické aparáty, jež připravují plány v rámci takzvané „otevřené metody koordinace“.

Místo rozboru důvodů tohoto všeobecného nezdaru teď EU vydává dokument, který požaduje nové ambiciózní cíle stanovené k roku 2020. Dalších deset let se zřejmě můžeme chvástat a snít.

Co na Lisabonské strategii selhalo? V zásadě všechno – a především metoda. Pravidla bez kontrolních a vymáhacích mechanismů jsou pouhé prázdné řečnění. „Kolegiální tlak“, který se měl v rámci otevřené metody koordinace uplatňovat, působí spíš jako výtečný nástroj k uplatňování „kolegiální ochrany“, když se omlouvají zpoždění při plnění cílů.

Zadruhé, chybné byly i samotné cíle a bylo jich příliš mnoho. Ti, kdo se statečně pokusili sestavit jejich výčet, přicházeli s trojcifernými seznamy. Jediným opodstatněním takto dlouhého seznamu je, že každá vláda mohla prohlásit, že splnila přinejmenším jeden cíl – trofej, s níž se mohla pochlubit na domácí scéně.

Cíle navíc obsahovaly převážně politiky, jež nevyžadují žádnou nadnárodní koordinaci, například politiky na trhu práce, v péči o děti a v oblasti penzí. To vysvětluje bezzubou metodu a neexistenci postihů pro země, které proces zdržují. Navíc cíle většinou nebyly stanoveny ve smyslu politických nástrojů, nýbrž výsledků. Vláda země, která zaznamenala pozitivní šok, mohla splnit cíl, aniž by pro jeho dosažení vůbec něco udělala.

Odklad Lisabonu na rok 2020 je tedy ze všech těchto důvodů nasnadě. Spíš než mařit čas a veřejné prostředky na zřízení a provoz lisabonské byrokracie by EU měla podrobně dohlížet na dosahování těch národních a celoevropských cílů, jež zahrnují významné přelivy vlivů přes hranice jurisdikcí. Jasným příkladem je ochrana životního prostředí. Kjótské cíle pro rok 2012 jsou dosažitelné. Zpoždění kterékoli ze zemí v tomto směru by mohlo ohrozit snahy vyvíjené v ostatních zemích.

Dalším příkladem je rozvod energií. EU je jednotnému trhu s energiemi stále na hony vzdálena a tento stav zdražuje energie pro podniky i domácnosti a snižuje efektivitu. Právě tady existuje silný argument pro celoevropské cíle namísto pouhých národních cílů a pro sankce vůči zemím, jež své trhy neliberalizují.

Na úrovni EU by bylo možné stanovit spíš jiné cíle, jež by byly odměnou pro ty země, které by k jejich dosažení nejvíce přispěly. Jedním takovým cílem je migrace kvalifikovaných lidí. Evropa v celosvětovém souboji o talentované osoby prohrává a globální recese představuje příležitost ke změně geografického rozložení schopností lidského kapitálu.

Politiky selektivní migrace a podmínky přátelské k nadaným lidem podporované na evropské úrovni by mohly významně zlepšit čistou bilanci migrace dovedností, která je současnosti ve všech zemích EU záporná či nulová. Existuje základna asi 300 milionů absolventů, na níž se dá stavět, a podle spolehlivých důkazů při rozhodování o místě svého působení reagují na změny v ekonomických pobídkách.

V tomto kontextu existují jasné přelivy vlivů přes hranice jurisdikcí, obzvlášť proto, že nadaní lidé se stěhují tam, kde se jim nabízí kritické množství pracovních příležitostí. Lidé se často stěhují jako „kvalifikované páry“ hledající dobré pracovní uplatnění pro oba členy domácnosti. Vzhledem k tomu, že oblíbené destinace jako Spojené státy a Kanada osekávají výzkum a veřejné školství a čelí nutnosti zvednout nejvyšší míru zdanění, Evropa má jedinečnou příležitost přilákat kvalifikované migranty a omezit exodus evropských výzkumníků.

Projekt takzvaných „modrých karet“ je prozatím velkou měrou neúspěšný, protože jednotlivé státy nic nemotivovalo ke koordinaci politik. Co kdyby se podpora EU pro badatele na národní úrovni podmínila přijetím politik selektivní migrace? Jednalo by se o první seriózní krok k vytvoření jednotného trhu práce v Evropě.

Kdyby Evropa podnikla tato opatření, nepohlíželo by se na ni jen jako na kraj přerozdělování, ale také jako na místo, kde se pečuje o životní prostředí, kde rozvod energií je efektivní a kde mají talentovaní lidé vysoké odměny.