Drákula a třídní boj

Bratranci bývalého rumunského krále Michala nedávno požádali o navrácení hradu Bran. Bran kdysi patřil princezně Ileaně, tetě krále Michala. V 15. století jej vlastnil hrabě Vlad, zvaný Nabodávač, na celém světě známý jako hrabě Drákula. Dědici upířího hraběte nejsou jediní, kdo se pokoušejí získat zpět rodinný majetek, konfiskovaný před půlstoletím komunisty. Spolu s těmito nároky ale z mrtvých vstává odvěký třídní boj.

Radnice po celém Rumunsku jsou dnes a denně v obležení lidí, kteří vnášejí podobné požadavky; je mezi nimi i samotný král Michal. Nazpět svůj majetek chtějí také potomci největších rumunských předválečných průmyslníků. Není snad města, kde by se nežádalo o navrácení budov, které dnes slouží jako nemocnice, školy, kina, policejní stanice, soudy, kancelářské prostory, velvyslanectví a dokonce ministerstva.

Ve většině postkomunistických zemí byla restituce majetku znárodněného komunisty řešena hned v prvních letech vlády demokracie. Rumunsko ovšem celých deset let od konce komunismu promarnilo a otázkou navrácení majetku se zabývá až dnes. Díky tomu se tato otázka stala o to větším jablkem sváru. Obyčejní lidé totiž tvrdí, že když jim nikdo nenabízí odškodnění za ztráty, jež utrpěli za komunismu, ani za jejich dnešní strasti, proč by se stát měl chovat štědře k bohatým emigrantům a vracet jim jejich majetek?

Zákon, který lavinu nároků nastartoval, schválila paradoxně právě Sociálnědemokratická strana (SDP), která během své vlády v letech 1989–1996 byla tvrdě proti jakýmkoli restitucím. Roku 1995 schválila velmi omezující zákon, jenž dovoloval vrácení majetkových práv bývalým vlastníkům, kteří svůj bývalý majetek obývali jako nájemníci.

Brzy poté, co se letos prezident Ion Illiescu a jeho sociálnědemokratičtí kolegové znova ujali moci, byl přijat rozsáhlý zákon o restitucích. Jistě, jejich stará socialistická nedůvěra v soukromé vlastnictví stále platila, ale vláda si byla vědoma toho, že bez řešení táhnoucích se vlastnických nároků nepokročí jednání o vstupu do Evropské unie ani o píď. A tak pragmatismus zvítězil na ideologií.

Celá věc přesto veřejnost nijak zvlášť nezajímala, ale jen do okamžiku, kdy se bývalý král Michal přihlásil o nárok na vrácení hradu Peleš, nádherného paláce, vybudovaného jeho předchůdcem Karlem I. koncem 19. století na horském úbočí jako letní sídlo. Tento vskutku královský tah vládu naprosto konsternoval. Vždyť ještě týden předtím se bývalý král a prezident Illiescu objevili spolu na veřejnosti, aby si promluvili o „národním usmíření“.

Prezident Illiescu – jinak zapřísáhlý nepřítel monarchie, ale uvědomující si popularitu někdejšího bulharského krále Simeona, jenž byl ve své vlasti nedávno zvolen premiérem – nabídl králi Michalovi k užívání státní vilu a snažil se stárnoucího exkrále přimět k náklonnosti vůči Illieskově vládě. Ovšem když královská rodina požádala o vrácení Peleše, dobrá vůle naráz vyprchala.

Premiér Adrian Nastase nyní říká, že stát si nemůže dovolit převádět vlastnictví znárodněného majetku a stěhovat důležité veřejné služby, jako jsou nemocnice a sirotčince. Ovšem nedodržování vlastního zákona by poškodilo pověst vlády nejen doma, ale i v EU. Kdyby navíc král Michal nebo kterýkoli jiný žadatel usoudil, že s ním bylo nakládáno nespravedlivě, mohl by se svým nárokem jít až k Evropskému soudnímu dvoru, přičemž verdikt proti vládě by pro beztak poničený obraz Rumunska v zahraničí znamenal zničující ránu.

Opozice se samozřejmě z této situace snaží vytěžit co nejvíc. Krajně nacionalistická Strana velkého Rumunska žádá, aby zákon byl zrušen. Zcela opačnou cestou se vydal Traian Basescu, bukurešťský starosta a vůdce středolevicových demokratů, když začal sporný majetek vracet, aby vládu uvedl do ještě trapnější situace. Papírově byl předválečnému majiteli vrácen jeden velký hotel, ačkoli již předtím byl prodán jistému politickému spřízněnci. Dnešní a bývalý majitel se podle všeho sejdou u soudu.

Vláda neví kudy kam a chce získat čas. Jako by doufala, že sporné majetkové nároky zahltí soudy na celá léta. Podle průzkumů veřejného mínění přitom většina obyvatel nesouhlasí s navracením velkých majetků jejich původním vlastníkům. Ať už jde o rolníky na vesnici nebo obyvatele velkých měst, většina Rumunů činí rozdíl mezi malým, a tím pádem „legitimním“ soukromým majetkem a rozsáhlým majetkem, který je pro ně už z podstaty podezřelý. V tomto směru se starému „třídnímu boji“ daří v Rumunsku tuze dobře.

Rumunská vláda se zatím zdráhá vrátit se ke svým komunistickým kořenům a nechat tento boj vzplanout v plné síle. Přijde-li však krutá zima a hospodářství začne pokulhávat, bude možná ráda, že má „třídní boj“ v zásobě, ačkoli vyvolání tohoto ducha by se vší pravděpodobností s sebou přineslo všudypřítomnou nestabilitu a učinilo by konec všem nadějím na vstup do EU, které zemi ještě zůstaly. „Nemrtví“ totiž možná nemají podobu upírů, nýbrž nepohřbených záští.