LONDÝN – Když se letos v létě Kongres USA a prezident Barack Obama nemohli shodnout na daních, dávkách, deficitech a investiční stimulaci, ve Spojených státech nad soudnou ekonomií trumfovala politika. Také evropští lídři byli paralyzováni – když za vyloučené prohlásili jak úpadky a devalvace, tak schodky a stimulace. A poté, co centrální bankéři všude na světě připustili negativní reálné úrokové míry, tiskli peníze, hnojili likviditou a dotovali komerční banky, už i oni – naposledy předseda amerického Fedu Ben Bernanke – podle všeho došli k závěru, že vyčerpali své možnosti.

Jen málokdo dnes tudíž pochybuje, že svět sklouzává, bez kormidelníka a bez vůdce, ke druhému poklesu. Debata vedená až do léta nad tím, jestli nadešel „nový normál“ pomalejšího růstu, už je uzavřena: normálně nevypadá vůbec nic. Snaha překlepat to zkrachovala. Svět neschopný dojednat globální obchodní dohodu, klimatickou smlouvu, pakt růstu ani změny ve finančním režimu se pravděpodobně pohrouží do nového protekcionismu konkurenční devalvace, měnových válek, obchodních omezení a regulace kapitálu.

Na defétismus není vhodná doba. Země, které tvrdí, že už došly na hranice toho, co mohou udělat, říkají vlastně, že došly na hranice toho, co mohou udělat samy. Cesta k setrvalému růstu a zaměstnanosti nevede přes příval jednorázových národních iniciativ, ale spíš přes globální koordinaci politik.

Právě to bylo cílem v dubnu 2009, když si skupina G20 stanovila tři stěžejní úkoly. První, zabránit globální depresi, byl splněn. Hlavními body jednání G20 na příští schůzce by měly být zbývající dva úkoly – pakt růstu, opřený o reformovanou globální finanční soustavu.

Mezinárodní měnový fond v roce 2010 odhadl, že koordinovaný přístup k makroekonomickým, obchodním a strukturálním politikám by mohl zvýšit celosvětové HDP o 5,5 %, vytvořit 25-50 milionů nových pracovních míst a vymanit 90 milionů lidí z chudoby. Dnes se však globální pakt růstu zdá ještě nutnější, vzhledem ke strukturálním problémům světového hospodářství a obrovským nevyváženostem mezi výrobou a spotřebou.

Popisuje-li se největší finanční krize od 30. let 20. století jako symptom ještě většího problému, může to znít podivně. Jenže když se historici poohlédnou za vlnou globalizace po roce 1990, která do světové ekonomiky vtáhla dvě miliardy nových producentů, povšimnou si kolem roku 2010 určitého obratu. Poprvé za posledních 150 let je průmyslová výroba, celková produkce, export, obchod a investice Západu (Ameriky a Evropské unie) nižší než ve zbytku světa.

Ostatně někdy v první půli příštího desetiletí bude asijský spotřebitelský trh oproti americkému dvojnásobný. Dnes však Západ a Asie zůstávají ve vzájemné závislosti. Dvě třetiny asijských exportů končí na Západě a obchod mezi zeměmi Jihu tvoří jen 20 % globálního obratu.

Řečeno jinak, před deseti lety světovou ekonomiku dokázal pohánět motor USA a za deset let by tuto roli měly převzít země rozvíjejících se trhů, zejména vzhledem ke zvyšující se kupní síle tamních středních tříd. Momentálně však Amerika a Evropa nedokážou posílit své spotřebitelské výdaje, aniž by rozšířily vývozy, zatímco pro Čínu a rozvíjející se trhy není snadné bez garance silných západních trhů rozšířit produkci či spotřebu.

Zaprvé tedy musíme vzkřísit širší vizi globální spolupráce obsažené v paktu růstu G20 (který byl mezitím degradován na cosi, co MMF označuje za „hlubokou analýzu… těch zemí, u nichž byly zjištěny velké nevyváženosti“). Potřebujeme ale širší a hlubší program: Čína by měla souhlasit, že zvýší výdaje domácností a dovoz spotřebního zboží, Indie by měla otevřít své trhy, aby tamní chudí mohli těžit z laciných dovozů, a Evropa a Amerika musí posílit svou konkurenční schopnost, aby více vyvážely.

Skupina G20 také byla v roce 2009 neústupná v tom, že budoucí stabilita vyžaduje nový režim globálního finančnictví. David Miles z britské centrální banky předpovídá další tři finanční krize v nadcházejících dvou desetiletích. A má-li pravdu Andrew Haldane z téže banky, že zvyšující se tlaky v Asii hrozí budoucím chaosem, Západ bude litovat, že nedokázal prosadit globální standardy kapitálové přiměřenosti a likvidity a transparentnější systém včasného varování.

Problém je evidentní už teď. Pasiva evropského bankovního sektoru jsou oproti USA téměř pětinásobná, na úrovni 345 % HDP. Aktiva německých bank 32násobně zvyšuje dluhová páka. V zájmu finanční stability je tedy nezbytná nejen rekapitalizace bank, ale také reformované euro, opřené o fiskální a měnovou koordinaci a posílenou úlohu Evropské centrální banky coby věřitele poslední záchrany při podpoře jednotlivých vlád (nikoli jednotlivých bank).

Bez obnoveného zaměření na dlouhodobé snižování dluhu skupina G20 růstu a stability nedocílí. Je tu ale také krátkodobá nutnost předejít periodě poklesu. Měli bychom čerpat z návrhů Roberta Skidelskyho na vytvoření národních investičních bank, které by nachystaly naši infrastrukturu – hlavně životní prostředí – na budoucí výzvy a stimulovaly růst a tvorbu pracovních míst. Určitým vzorem je Evropská investiční banka, jíž se s kapitálem ve výši 50 miliard eur podařilo investovat 400 miliard eur. Je ale zřejmě vhodné dohodnout s Číňany investování jejich rezerv a se západními nadnárodními společnostmi daňový režim dopadající na repatriované zisky.

Konečně, jak doložil laureát Nobelovy ceny za ekonomii Michael Spence, růst je dnes sice nutnou, leč nikoli dostačující podmínkou pro vznik pracovních míst. Obzvlášť dnešní epidemie nezaměstnanosti mladých lidí vyžaduje nové přístupy – například rozvojovou banku, která pomůže zaměstnat bobtnající populaci mladých na Středním východě a v severní Africe, a vzdělávací a učňovské programy v ostatních oblastech. Úmluva G20 o růstu musí být taktéž dohodou o pracovních místech.

Skupina G20, reprezentující 80 % světového výstupu, se v roce 2009 předvedla jako jediný multilaterální orgán schopný koordinovat globální hospodářskou politiku. Její členské státy se bohužel brzy tohoto cíle vzdaly a vrátily se k tradičním národním řešením. Jak se dalo očekávat, hra na vlastní pěst se u snahy zajistit ekonomické oživení ukázala jako marná. Chvíle G20 opět nadešla. Čím dřív francouzský prezident Nicolas Sarkozy vyzve G20 ke společnému úsilí, tím lépe.