Proč se Asie nedokáže sjednotit v zájmu vlastní bezpečnosti? Západní odborníci si už dlouhá desetiletí stěžují na to, že se Asociace národů jihovýchodní Asie (ASEAN) nedokázala z poválečných dějin Evropy přiučit významu kolektivní bezpečnosti. Představitelé ASEANu ignorují ponaučení, jež jim nejprve nabídl Společný trh a později Evropská unie. Výhody těchto modelů jsou totiž prý tak zřejmé, že je naprosto nepochopitelné, že je ASEAN nevidí.

Se zjevně rozpačitými reakcemi východní Asie na jaderný tah Severní Koreje se tyto stížnosti dostávají opět do popředí zájmu. Severní Korea disponující jadernými bombami představuje v každém případě společnou hrozbu pro všechny Asijce. Spojeným státům v jejich snažení ukázal Kim Čong Ilovi, kde je jeho místo, by prý měly pomoci všichni. To, že nejbližší sousedi Severní Koreje nejsou tento fakt schopni pochopit, potvrzuje, že nejednotnost Asie je nejen hloupá, ale i chronická a záměrná.

Při hodnocení charakteru hrozby ovšem záleží na historii a geografii. Záleží také na různých tradicích taktického a strategického uvažování - nemluvě o tom, jak se Evropanům bezprecedentně podařilo z agresivních států, jež sdílely společnou civilizaci, ukovat jejich dnešní, na spolupráci založená uspořádání.

Avšak nic v historii Asie se ani vzdáleně nepodobá půlstoletí rozdělené Evropy a její faktické okupaci dvěma soupeřícími supervelmocemi. Nelze se tedy divit, že asijští vůdcové při řešení svých regionálních problémů nehledají řešení v Evropě.

Jistě, lidé a státy se často chovají podobně. V ohrožení se země seskupují, aby mohly lépe čelit společnému nepříteli. Když byl ještě svět díky studené válce rozdělen na dva tábory, bylo snadné se rozhodnout, kdo je nepřítel a kdo přítel. Spojenectví tehdy vznikala buď na sovětské, nebo americké straně.

V Asii však ani tehdy nebyly věci úplně zřetelně jasné. Klikatá linie volně spojující Tokio s Djakartou a protínající Soul, Tchaj-pchej, Hongkong, Bangkok, Kuala Lumpur a Singapur vesměs stačila k udržení mezinárodní spolupráce. Taková spolupráce však měla daleko k trvalému spojenectví.

Proč? Existuje řada vysvětlení. Za prvé, asijským dějinám vždy vévodily soupeřící elity (mimo jiné) z Číny, "Turkestánu", Indie, Persie, "Arábie", Japonska a Jávy, jež prohlašovaly, že stojí v čele samostatných, domorodých kultur, což s evropskou, tedy řecko-římsko-křesťanskou kulturou nelze srovnávat. Starodávné základy moci byly napříč dějinami Asie vždy odděleny ostřeji - a dlouhodoběji - než v Evropě.

Moderní dějiny však Asijce naučily, že díky jejich nejednotnosti má nad nimi Evropa převahu. Ve 20. století se objevili první vůdcové, kteří propagovali jednotu proti koloniálním a imperiálním mocnostem. Evropané, kteří měli v těch dobách pod kontrolou polovinu planety, byli nicméně schopni roztříštit veškeré přechodně získané výdobytky.

Přístup Evropy měl dva cíle. V prvé řadě šlo o to, udržet Asii rozdělenou, pokud šlo o Západ. Během studené války to bylo poměrně snadné, poněvadž asijské postkoloniální elity byly přinuceny postavit se v ideologických konfliktech na jednu ze stran. Dnešní globální válka proti terorismu tento přístup mění, v důsledku čehož vznikají nové dělicí čáry. A za druhé, Asie dnes spadá pod hlavičku jediné, vzájemně závislé globální ekonomiky, kde klíčové technologické a finanční karty drží Západ.

Tato strategie se ukázala jako nebývale úspěšná. Během posledních deseti let se Asie posunula od rozdělenosti mezi dvě supervelmoci k čemusi, co lze nazvat dominancí jediné superekonomiky. Ať už tak či onak, nevzešla z toho žádná regionální jednotnost v politice ani v oblasti bezpečnosti. Jedinou nadějí na křehkou identitu zájmů je jakýsi vznikající regionalismus, jehož se asijští politici snaží dosáhnout prostřednictvím dohod o volném obchodu.

Nejednost Asie lze překonat jen v případě, že by Asie jako celek musela čelit společnému nepříteli. Západ udělá maximum pro to, aby Asie tohoto nepřítele nespatřovala právě v něm. Ostatně většina těch, kdo volají po asijské jednotě, mají na mysli jednotu mezi Asií a Západem (často přirovnávaným k zájmům celého světa) proti některžm částem Asie, ať už jde o Irák, Irán, Severní Koreu nebo Myanmar (Barmu). Ovšem vzhledem k tomu, že valná část asijských politiků má za to, že právě díky asijské nejednotnosti získal Západ svou neomezenou moc, jsou tyto požadavky vnímány s pochopitelnou dávkou obezřetnosti.

Jak to tedy bude do budoucna? Bude chvíli trvat, než asijští politikové shodí břemena minulosti, v některých případech zvlášť pokud jde o vztahy se Západem. Než se tak ale stane - a pokud se globální ekonomika bude dále integrovat -, budou naděje na asijskou jednotu stoupat či klesat?

Mnoho bude záležet na tom, zda si Západ udrží svou kontrolu v jiných částech světa. Pokud tato dominance bude pokračovat vývojem stále více výkonných síťových technologií, naděje na to, že v Asii vznikne jasně definovatelná jednota, jsou mizivé.

V těchto souvislostech je snad snazší pochopit, proč se asijští politikové zdají v očích Evropy a USA zákeřní či nespolehliví. Asie si nemůže dovolit sjednotit se proti Západu. Ale stejně tak si Asie nemůže dovolit rozdělit se tak, že jedna její část bude ostrakizována. Taková cesta znamená trvalou závislost na Západu.