PAŘÍŽ – Jsme právě v půli cesty k cílovému datu roku 2015 stanovenému pro Rozvojové cíle tisíciletí (RCT) – ambiciózní program rozvoje v nejchudších zemích světa, který má podporu celé rozvojové obce. Vzhledem ke globální finanční krizi, která co nevidět zasáhne rozvojový svět, je na čase vznést patřičné otázky ohledně odhodlanosti mezinárodního společenství tyto cíle splnit.

Bohužel víme, že většina zemí tyto cíle do roku 2015 nesplní. Globální potravinová a finanční krize navíc hrozí, že nedávné pokroky zmaří. Bude-li splněn cíl snížení celosvětové chudoby, nestane se tak díky úbytku absolutní chudoby v nejnuznějších zemích, ale spíš díky vysokému růstu v rozvíjejících se zemích, jako jsou Čína a Indie.

To je znepokojující, protože jde o příznak dvou významných neduhů. Zaprvé, mezinárodní společenství zřejmě trpí schizofrenií: oddanost RCT sice slavnostně stvrdily všechny země, ale jen nemnoho jich zajistilo prostředky k jejich dosažení. Skutečnost je taková, že rozvojová pomoc se v letech 2000-2006 zvýšila jen nepatrně: vzhledem k rozsáhlým odpisům dluhů se podstatné zvýšení oficiální rozvojové pomoci do nových a dostupných financí v terénu nepromítlo.

Záměrem RCT bylo přispět k posunu mezinárodní solidarity od logiky vstupů (jak mnoho pomoci poskytujeme?) k logice výstupů (o jaké konkrétní účinky usilujeme?). Vzhledem k praktické neměnnosti výše poskytované pomoci a k silnému populačnímu růstu, zejména v Africe, si však mezinárodní společenství nezajistilo dostatek prostředků k dosažení svých ambiciózních cílů.

Zadruhé, chatrné výsledky ukazují, jak krátkozraké mezinárodní společenství může být. Globální zodpovědnost pomoci rozvojovým státům dalece přesahuje RCT – jak ve smyslu času, tak rozsahu. Tempo udržitelného rozvoje je nevyhnutelně pomalé. V oblastech, jako je zdravotnictví a školství, by v mnoha zemích bylo ke splnění cílů zapotřebí prudšího zrychlení, než jaké jsme kdy v dějinách zažili. Třebaže je však zapotřebí být aktivnější, aby se pokrok urychlil, nesplnění RCT do roku 2015 by neznamenalo, že jde o cíle bezcenné ani že pomoc je neúčinná. Plnění těchto met je významným krokem na pomalé cestě k trvalému rozvoji.

Tím, že se zaměřujeme na (nahodilý) termín roku 2015, si tudíž bráníme v pochopení zásadní změny, již RCT představují. Mezinárodní společenství svým úsilím o plnění cílů, jež jsou mimo dosah veřejných financí nejchudších zemí, dává souhlas s tím, že prostřednictvím dlouhodobých finančních transferů tyto státy zastoupí v oblasti zajišťování elementárních sociálních služeb.

Současné globální nerovnosti životních úrovní jsou blízké stavu, který před sto lety existoval v našich vlastních společnostech. Globalizace vytvořila nový celosvětový trh, ale také celosvětová rizika, která naléhavě vyžadují kolektivní řízení. Žádný jednotný hospodářský prostor nebyl nikdy vytvořen bez paralelního zavedení mechanismů solidarity, které řeší právě tato rizika a pečují o ty, kdo zaostávají.

S RCT je v sázce to, zda bude v globálním měřítku vytvořen tentýž typ mechanismů veřejného přerozdělování, které byly během dvacátého století postupně zavedeny v nejbohatších státech světa. Jelikož většina dnešních finančních, ekologických a hygienických krizí je nepředvídatelná a nectí hranice, je v zájmu všech vybudovat světovou „záchrannou sociální síť“, která zůstane na dobu neurčitou.

Jestliže přijímáme logiku pragmatičtější a ctižádostivější filozofie mezinárodní pomoci, která je jádrem „Deklarace tisíciletí“ Organizace spojených národů, musíme tomu urychleně přizpůsobit své nástroje, abychom zajistili udržitelnější a předvídatelnější způsoby financování. Právě to je jeden z hlavích záměrů globálních daňových mechanismů, jako jsou iniciativa nazvaná Mezinárodní finanční zařízení anebo zdanění letadel. Potřebujeme také vhodnější nástroje k doručování dlouhodobých mezinárodních transferů. Konečně musíme najít způsoby jak rozvíjet silnější a energičtější hospodářský růst, podmínku náležitých investic do sociálních sektorů.

Pohlédneme-li za téma polovičního úspěchu či neúspěchu RCT do roku 2015, klíčová otázka spočívá v tom, zda mezinárodní společenství dokáže překonat svou krátkozrakost a schizofrenii. Musí přijmout myšlenku politiky dlouhodobého mezinárodního přerozdělování s cílem pomoci těm, kdo jsou odříznuti od přínosů globalizace, a vytvořit si prostředky k uskutečnění této ambiciózní politiky. Nepodaří-li se to, každý úspěch v zápase proti chudobě bude mít nevyhnutelně jen krátký život.