BERKELEY – Před deseti lety napsal Paul Krugman, laureát Nobelovy ceny za ekonomii z roku 2008, drobnou knihu nazvanou Návrat ekonomie deprese . Velice rychle zapadla.

Východoasijská finanční krize let 1997-1998 byla sice prudká, ale krátká a rychle odezněla, jakmile si MMF uvědomil, že problémem nejsou neschopné vlády, a ministr financí Spojených států Robert Rubin pak nachystal výsadek newyorských bank do jihokorejské ekonomiky. Splasknutí internetové bubliny nedlouho poté, v letech 2000-2001, nepřineslo depresi, ale pouze tak mírný pokles výstupu, že sotva ospravedlňoval označení za „recesi“.

Teď se Krugman vrátil s upravenou a rozšířenou verzí své knihy a načasování je bohužel dokonalé. Dnes totiž oproti roku 1998 existují mnohem lepší důvody k přemýšlení v pojmech „ekonomie deprese“.

Kniha nám ovšem neříká, co má „ekonomie deprese“ nahrazovat. Takže mi dovolte, abych se pokusil vymezit ekonomii mimo období deprese:

·        Krátkodobá hospodářská politika by se měla ponechat v rukou centrální banky, přičemž legislativa a exekutiva by se měly zaměřovat na dlouhodobé hledisko a do meziročního kolísání zaměstnanosti a cen nestrkat nos.

·        Nejvyšší prioritou centrálních bank by mělo být zachovat si věrohodnost strážců cenové stability a teprve potom obracet pozornost k udržování ekonomiky blízko plné zaměstnanosti, čehož by měly dosahovat ovlivňováním cen aktiv – směrem nahoru, když hrozí růst nezaměstnanosti, a směrem dolů, když je na obzoru inflační spirála.

·        Centrální banky by měly ovlivňovat ceny aktiv prostřednictvím běžných operací na otevřeném trhu – nákupem a prodejem krátkodobých vládních cenných papírů za peníze, čímž mění „bezpečnou“ úrokovou míru a cenu déletrvajících aktiv;

·        Centrální banka sice má být připravena bránit runům na banky, ale měla by nechat finanční sektor, aby se řídil mírnou regulační rukou, a nepovažovat se za garde, ale spíš za pověřeného řidiče pro případ spekulativních excesů.

Taková je doktrína, o níž Krugman tvrdí, že v našem věku už nedostačuje. A má k tomu velice dobrý důvod. Téměř všechny z těchto zásad se, přinejmenším dnes, častěji porušují, než dodržují.

Krátkodobou hospodářskou politiku dnes nelze ponechávat jen na samotné centrální bance. Už proto, že její bilance není dostatečně velká. Centrální banka v současnosti potřebuje pomoc přinejmenším té části vlády, která vybírá daně a půjčuje peníze.

Nejvyšší prioritou centrálních bank navíc už nemůže být zachovat si věrohodnost coby strážce cenové stability, ale spíš coby strážce stability a dobrého zdravotního stavu finanční soustavy. Jakmile bude dosaženo tohoto cíle, centrální banky se mohou obrátit ke snaze udržovat ekonomiku blízko plné zaměstnanosti.

Jeden princip zůstává v platnosti: centrální banky by se měly snažit držet ekonomiku blízko plné zaměstnanosti tím, že budou tlačit ceny aktiv nahoru, hrozí-li vzestup nezaměstnanosti. Dnes ale centrální banky ovlivňují ceny aktiv prostřednictvím velkého počtu pák a postupů mimo konvenční operace na otevřeném trhu: snaží se působit nejen na diskont za dobu trvání, ale i na diskonty vázané na riziko, běžnou fluktuaci a informace.

Neuznává se už ani to, že tyto kroky budou dostačující. Je potřebný i fiskální stimul. Ekonomie mimo deprese se fiskální politice vyhýbá s tím, že nástroje centrálních bank jsou dostatečně mocné a že rozhodují efektivněji a technokratičtěji než zákonodárné sbory. Za podmínek, které převládají dnes, si ale tuto perspektivu nemůžeme dovolit.

Konečně, centrální banky jsou stále připravené zasáhnout, aby zabránily runům na banky. Úvahu ve prospěch mírné regulace finančního sektoru ale v současnosti obhajuje málokdo. Konsenzuálním názorem je spíše pohled Williama McChesneyho Martina, předsedy Federálního rezervního systému USA v letech 1951 až 1970: dobrá centrální banka brání spekulativní přemíře tím, že „odnese bowli dřív, než se večírek doopravdy rozjede.“