Franklin Roosevelt a Winston Churchill vyhlásili cíle spojenců v druhé světové válce v Atlantické chartě. Mluvili v ní mimo jiné o zajištění ”hospodářského pokroku a sociálních jistot” pro celý svět. Roosevelt ve svém inauguračním proslovu v 1941 řekl, že svět by se měl zakládat na čtyřech svobodách, z nichž jedna je “svoboda od bídy”. Volal po světových hospodářských krocích, které by občanům každého národu zajistily “život ve zdravém mírovém prostředí”.

Prezident George Bush se nedávno ke slovům vůdců druhé světové války vrátil a prohlásil, že ”My rovněž porazíme teroristy trvalou prosperitou, která všem národům světa přinese více příležitostí a lepší život”. Je to cenný a naléhavý cíl, avšak jeho naplnění si vyžádá významné změny v politice bohatých zemí a především pak v politice samotných Spojených států amerických.

Dnešní svět prosperitu nenabízí každému. Více než miliarda lidí totiž každodenně bojuje o holé přežití a mnozí tento boj nevyhrávají. V posledních dvou letech jsem byl předsedou Komise pro makroekonomiku a zdraví Světové zdravotnické organizace. Naše komise získala podrobné důkazy o tom, že milióny zbídačených lidi každoročně umírají jen proto, že se jim nedostává nejzákladnějších prostředků, které by je při životě udržely. Přitom nejhroznější jsou ztráty působené chorobami, které jsou léčitelné a proti kterým se lze chránit, např. spalničkami, infekcemi dýchacích cest, malárií, tuberkulózou a AIDS.

Problémem je, že prevence a léčba těchto chorob stojí peníze – ne mnoho, ale přesto mnohem více než tito zubožení lidé mají. Komise Světové zdravotnické organizace zjistila některá šokující fakta. V nejchudších zemích se roční výdaje věnované na zdraví jednotlivce pohybují kolem jedenácti dolarů, zatímco pro zajištění minimálních zdravotnických služeb je zapotřebí alespoň třiceti tří dolarů ročně na osobu.

Pro překonání této propasti by bohaté země musely poskytnout zhruba dvacet dolarů na osobu. Místo toho věnují pouze dva dolary ročně a domnívají se, že pro potřeby chudých dělají dost. V době, kdy milióny lidí umírají následkem nedostatku finančních prostředků, jednají Spojené státy a další bohaté země, jako by šlo spíše o ”přírodní” úkaz než o důsledek politické lhostejnosti.

Kdyby každá bohatá země přispěla přibližně jednou desetinou procenta svého národního důchodu nebo zhruba jediným centem z každých vydělaných 10 dolarů, dalo by to dvacet pět miliard dolarů ročně a ty by mohly být použity pro záchranu života miliónů osob v chudých zemích. Tato suma by umožnila zpřístupnit základní zdravotnické služby stovkám miliónů osob, kterým nyní zdravotnická pomoc schází, včetně léčby AIDS, očkování dětí, distribuce protimalarických sítí. Bohaté země bohužel přispívají částkou zhruba čtvrtinovou, tj. šesti miliardami dolarů místo oněch pětadvaceti miliard. Komise Světové zdravotnické organizace odhaduje, že řádně finančně podpořené úsilí by mohlo zachránit na osm miliónů osob ročně.

Amerika je v tomto ohledu z rozvinutých zemí nejšetrnější a to je skutečnost, o které Američané nevědí. Z nedávno provedených výzkumů vyplývá, že Američané se o sobě domnívají, že jsou nejštědřejším národem na světě a odhadují, že Amerika na zahraniční pomoc utrácí přibližně dvacet procent svého federálního rozpočtu. Ve skutečnosti přitom jde na zahraniční pomoc méně než půl jednoho procenta rozpočtu! Pokud výši této pomoci vyjádříme jako podíl hrubého národního produktu, ocitají se Spojené státy na poslední příčce ze všech bohatých zemí. Takto měřeno pak mnohé evropské země přispívají částkou desetkrát vyšší.

Výzvou k vytváření světové prosperity pro všechny dal prezident Bush jasně najevo americký přístup k hospodářskému rozvoji. Řekl totiž, že ”obchod dokáže porazit bídu a beznaděj”. Mnozí Američané se domnívají, že samotná síla trhu, včetně mezinárodního obchodu, dokáže problémy s bídou vyřešit. Jako ekonom vím, že je to pravda pouze poloviční. Obchod skutečně přináší užitek chudým, pokud jim jsou otevřeny trhy bohatých zemí, na nichž mohou svou produkci prodávat. Samotný obchod však neřeší všechno. Obchodní politika nedokáže zachránit milióny nemocných. To může pouze cílená finanční pomoc. Kromě toho je prakticky nemožné dosáhnout exportního růstu v zemích, kde zuří choroby.

Americká skoupost sebou navíc nese vysoké výdaje Spojených států na obranu. Americká inteligence si už dávno uvědomila, že nemoci a bída přispívají k ”selhání státu”, což je odborný výraz pro politický kolaps, revoluci, občanskou válku, státem podporovaný terorismus a vojenský puč. Takové ”selhání státu” je často provázeno nákladnými americkými a spojeneckými vojenskými zásahy. Zdá se, že bohaté země zasahují raději, až když je pozdě, místo toho aby v prvé řadě vážně zapracovaly na odvrácení těchto krizí a kolapsů.

Prezident Bush zahájil celosvětovou diskusi o způsobu vytváření prosperity pro každého. Světoví lídři by měli Spojenými státům a dalším bohatým zemím adresovat důraznou výzvu. Nastal čas, aby bohatí podpořili skutečný hospodářský rozvoj, a to zahraniční pomocí na úrovni přiměřené potřebám chudých a otevřením trhů, která by chudým umožnila vyvážet a nastoupit vlastní cestu k prosperitě. Dokud se tyto kroky nepodaří uskutečnit, zůstane svět nebezpečným a rozpolceným místem, kde budou zbytečně trpět a umírat lidé a kde bude nadále vládnout nestabilita a politické převraty.