WASHINGTON, DC – Nad otázkou, co příštích 12 měsíců přinese globální ekonomice, se odborné názory ostře rozcházejí. Ti, kdo se zaměřují na rozvíjející se trhy, zdůrazňují akceleraci růstu a některé prognózy očekávají 5% zvýšení světového výstupu. Jiní, ti více znepokojení problémy v Evropě a ve Spojených státech, zůstávají pesimističtější a jejich prognózy se pohybují spíš kolem 4 % – a některé mají dokonce sklon předvídat možnou „recesi se dvěma propady“.

Jde o zajímavou debatu, ale uniká jí širší pohled na věc. Vlády ve většině průmyslových zemí v reakci na krizi let 2007-2009 zavedly jedny z nejštědřejších finančních záchran, jaké jsme kdy u velkých finančních institucí zaznamenali. Ovšemže není politicky korektní je nazývat záchranami – mezi tvůrci politik se dává přednost „likviditní podpoře“ či „systémové ochraně“. Jenže jde v zásadě o totéž: když šlo do tuhého, nejmocnější vlády světa (tedy nejmocnější alespoň na papíře) se znovu a znovu podřizovaly potřebám a přáním lidí, kteří půjčili peníze velkým bankám.

Ve všech případech byla logika věci bezvadná. Kdyby kupříkladu USA v roce 2008 (za prezidenta George W. Bushe) neposkytly Citigroup v zásadě bezpodmínečnou podporu a v roce 2009 (za prezidenta Baracka Obamy) znovu, výsledný finanční kolaps by prohloubil globální recesi a zhoršil ztráty pracovních míst po celém světě. Podobně platí, že kdyby na ochranu Řecka a jeho věřitelů v posledních měsících nezasahovala eurozóna, za pomoci Mezinárodního měnového fondu, čelili bychom v Evropě a možná i v širším okolí dalším finančním nesnázím.

Ve výsledku vlády a hlavní finanční ústavy v USA a západní Evropě opakovaně hrály „hru na zbabělce“. Vlády řekly: „Už žádné sanace.“ Banky odpověděly: „Když nás nezachráníte, nejspíš propukne druhá Velká hospodářská krize.“ Vlády se nad touto vyhlídkou na okamžik zamyslely a pak bez výjimky přivřely oči.

Věřitelé byli ochráněni a ztráty finančního sektoru byly převedeny buď na domácí vládu (jako v Irsku), nebo na Evropskou centrální banku (jako v Řecku). Jinde (USA) se ztráty ututlaly značnou dávkou regulatorní „zdrženlivosti“ (tj. svolnosti hledět stranou, dokud si banky zobchodováním cenných papírů neobnoví kapitál).

A zabralo to – v tom smyslu, že teď zažíváme ekonomické oživení, třebaže v USA a v některých evropských zemích s neuspokojivě slabým odrazem zaměstnanosti. V čem je tedy problém politik z let 2007-2009 a proč nemůžeme jednoduše počítat s tím, že se v budoucnu zachováme podobně, narazíme-li na krizi obdobného ražení znovu?

Problém spočívá v pobídkách – v tom, jak finanční výpomoci působí na přístupy a chování ve finančním sektoru. Ochrana, která od léta 2007 a ještě komplexněji od krachu Lehman Brothers a AIG v září 2008 zahrnula banky a další finanční ústavy, vysílá jednoduchý signál. Jste-li v soustavě relativně „velcí“, máte větší naději, že získáte štědrou vládní výpomoc, jakmile dojde na ohrožení celého systému.

Jaká velikost je vlastně „dostatečně velká“ zůstává otevřenou a zajímavou otázkou. Přední hedžové fondy zřejmě hledají cesty jak se rozrůst a získat „systémovou důležitost“. V ideálním případě – z jejich pohledu – se jim podaří přibrat, aniž by přilákaly pozornost regulačního dohledu, tj. aniž by na jejich činnosti spojené s přijímáním rizika byla ex ante uvalena nějaká omezení. Půjde-li všechno dobře, tyto hedžové fondy – a samozřejmě že i banky, které už jsou PVK (příliš velké na krach) – pocítí značný vzestup hodnoty.

Ovšemže pokud by se něco zvrtlo, všichni, kdo jsou PVK – a kdo firmám PVK půjčili peníze –, očekávají, že se jim dostane vládní ochrany. Toto očekávání dnes obřím bankám snižuje cenu úvěrů (ve srovnání s jejich konkurenty, kteří jsou dost malí na to, aby bylo pravděpodobné, že se jim při krachu pomoci nedostane). Všechny finanční instituce ve výsledku cítí silnou pobídku, aby tloustly (a víc si půjčovaly) v naději, že budou větší a zajistí si tak „bezpečí“ (z pohledu věřitelů, nikoli společnosti).

Vysoce postavení američtí tvůrci politik přiznávají, že toto nastavení pobídek představuje problém; mnohé jejich evropské protějšky kupodivu dosud neprojevily ochotu tyto otázky otevřeně diskutovat. Klišé Bílého domu a ministerstva financí USA však říká, že pomocí legislativy zavádějící finanční reformu, již v současnosti projednává Kongres a Obama zřejmě do měsíce podepíše, „jsme s problémem PVK skoncovali“.

To ale bohužel není pravda. U kritického tématu nadměrné velikosti bank a jejích dopadů na systémové riziko vyvíjeli senátoři Ted Kaufman a Sherrod Brown soustředěnou snahu o zavedení velikostního omezení pro největší banky – do velké míry v duchu původního „Volckerova pravidla“, jež v lednu 2010 navrhl sám Obama.

Při téměř neuvěřitelné otočce o 180 stupňů tento přístup odstřelila sama Obamova administrativa. „Kdyby byl zákon z dílny Brown-Kaufman schválen, rozbil by šest největších bank v Americe,“ řekl vysoce postavený představitel ministerstva financí. „Kdybychom byli pro, pravděpodobně by k tomu došlo. Jenže my jsme pro nebyli, takže k tomu nedošlo.“

Na tom, zda teď světová ekonomika poroste 4% nebo 5% tempem, sice záleží, ale naše střednědobé vyhlídky to příliš neovlivní. Finanční sektor USA obdržel bezpodmínečnou finanční výpomoc – a nečelí teď žádnému smysluplnému zpřísnění regulace. Sami sebe bezpochyby ženeme do dalšího boomu založeného na přehnaném a nezodpovědném riskování v nitru světové finanční soustavy. To může skončit jediným způsobem: špatně.