NEWPORT BEACH – Představte si na okamžik, že jste vrcholným tvůrcem politik v úspěšné rozvíjející se zemi. S oprávněným znepokojením (a směsí údivu a zlosti) sledujete, jak se šíří ochromující dluhová krize Evropy a jak dysfunkční politika bere Americe schopnost oživit svou skomírající ekonomiku. Konejšili byste se působivou interní odolností své vlasti a kompenzovali deflační závan ze Západu, anebo byste vsadili na jistotu a zvýšili preventivní rezervy své země?

Právě před touto otázkou stojí několik ekonomik rozvíjejících se trhů a její dopady sahají daleko za jejich hranice. Ve skutečnosti jde o otázku, která rovněž vypovídá o čím dál znepokojivějších vyhlídkách globálního hospodářství.

Už samotný fakt, že si tuto otázku klademe, je nový a sám o sobě pozoruhodný. Můžeme ji přidat do seznamu dříve nemyslitelných věcí, jichž jsme poslední dobou svědky. Do tohoto výčtu se jen za posledních několik týdnů dostala ztráta posvátného ratingu AAA v Americe, tamní flirt s neschopností splácet dluhy, narůstající obavy z dluhové restrukturalizace ekonomik na okraji Evropy spojené s debatou o možném rozpadu eurozóny a dramatická opatření Švýcarska usilující o oslabení (ano, oslabení) jeho postavení bezpečného útočiště.

Odpověď rozvíjejících se trhů na tuto otázku by ještě před několika lety byla přímočará. Dnes tomu tak není.

V dřívějším světě už by ekonomická neduživost Západu většině zemí rozvíjejících se trhů podtrhla nohy. Všeobecným přesvědčením – opřeným o řadu bolestivých zkušeností – skutečně bylo, že kdykoli průmyslové země kýchly, rozvíjející se svět dostal rýmu.

Dnes však některé země rozvíjejících se trhů (ne však všechny) těží z let značného úsilí o snížení finanční zranitelnosti prostřednictvím hromadění obrovských sum mezinárodních rezerv. Dále též splatily výrazný díl svého externího dluhu a velkou část zbytku převedly na pasiva v místních měnách, která lze lépe řídit.

Toto prudké zlepšení stavu bilancí napomohlo rozvíjejícím se zemím odrazit se mohutně ode dna globální finanční krize let 2008-2009, zatímco Západ se dál s námahou belhá. Ostatně až do nedávného opětovného poklesu v Americe a Evropě se politiky rozvíjejícího se světa obávaly především přílišného růstu, sílících inflačních tlaků a přehřívání ekonomiky.

Dnešní země rozvíjejících se trhů mají oproti minulosti výrazně flexibilní politiky a mnohem větší volnost při svém jednání. Tváří v tvář ochabující globální ekonomice proto ve svých politikách čelí dvěma základním možnostem.

Na jedné straně mohou globální ochablost kompenzovat přidáním plynu u své vlastní vnitřní poptávky prostřednictvím rázné fiskální stimulace. To by jejich obyvatele ochránilo před problémy Západu a na globální úrovni by to přineslo impuls kontrující zhoršujícím se globálním vyhlídkám.

Při tomto postupu by část politického důrazu přesunuly z produkce na spotřebu. Zeštíhlily by své obchodní přebytky a v některých případech by umožnily zhodnocování svých měn. Snížily by se jejich mezinárodní rezervy a/nebo by se zvýšil jejich dluh.

Na druhé straně mohou tyto ekonomiky sáhnout po silnějším vlastním pojištění. Při postupu podle tohoto scénáře by nestimulovaly domácí poptávku, ale spíše by zpevňovaly svou obranu, aby se nachystaly na dlouhou a krutou zimu, která čeká globální ekonomiku. Minimalizovaly by tedy narušování svých obchodních přebytků, zachovaly konkurenční směnné kurzy a ochránily své pozice v oblasti zahraničních rezerv a čistého věřitelství. Během tohoto procesu by kladly důraz na to, jaký tlak na globální hospodářství vytváří zdánlivě nekonečný pokles Západu.

Mám za to, že city tvůrců politik na rozvíjejících se trzích lnou k první možnosti. Vždyť domácí stimulace by pomohla zachovat hospodářský růst. Kontracyklická politika by navíc byla pro svět signálem, že tyto země jsou ochotné na sebe brát globální zodpovědnost.

Zároveň se ale domnívám, že rozum je varuje před utrácením velkého množství peněz ve snaze dosáhnout náročného, ne-li nemožného cíle. Není totiž mnoho skutečností, které by nasvědčovaly tomu, že rozvíjející se země dokážou účinně a udržitelně kompenzovat rozsáhlé souběžné zpomalení na Západě, zejména uvážíme-li riziko další bankovní krize.

Kloním se k názoru, že zvítězí rozum – ale ne zcela. Ekonomiky rozvíjejících se trhů podniknou jisté kroky, včetně snížení úrokových sazeb, k zajištění domácího růstu. Projeví také ochotu pomoci Západu finančně. Takové kroky budou sice pozoruhodné, leč nedostatečné jako úplná kompenzace zpomalení vycházejícího ze Západu a rozhodně zásadním způsobem nezmění vyhlídky Spojených států ani Evropy.

Rozvíjející se země se navzdory svým pevným fundamentům cítí zranitelné vlivem hospodářské ochablosti Západu, nedostatků v jeho politikách a jeho politické paralýzy. Ze zkušenosti navíc vědí, že neexistují žádná snadná a okamžitá opatření, která by dokázala vyřešit dluhový převis a strukturální nedostatky Západu. A nedělají si iluze ohledně potenciálu pro účinnou koordinaci globální politiky.

Za takových okolností tvůrci politik na rozvíjejících se trzích raději vymění odvahu za obezřetnost. Budou doufat, že globální ekonomika zažije krátkou zimu, ale plánovat a zajišťovat se budou na dlouhé zimní období. Projeví tudíž velmi omezenou chuť hazardovat s těžce vydobytými politickými zisky posledních 10-15 let a s odolností a sebedůvěrou, jež se s těmito zisky dostavily.

Pokud jste se na chvíli vcítili do jejich postavení, můžete jim to vyčítat?