BERKELEY – Dva myšlenkové proudy koncem 90. let, přinejmenším v Americe, naléhaly na další finanční deregulaci – tj. zrušení zákonné separace bankovnictví investičního a komerčního, uvolnění kapitálových požadavků na banky a povzbuzení agresivnější tvorby a využití derivátů. Jestliže se dnes deregulace jeví jako velmi špatný nápad, proč tomu tak nebylo už tehdy?

První myšlenkový proud, obecně náležející k Republikánské straně Spojených států, měl za to, že finanční regulace je špatná, protože špatná je veškerá regulace. Druhý proud, obecně náležející k Demokratické straně, byl poněkud komplikovanější a stavěl na čtyřech postřezích:

·        Od doby, kdy porucha finančnictví měla větší než malý dopad na celkové hladiny produkce a zaměstnanosti, uplynulo přinejmenším v průmyslovém jádře globálního hospodářství už přes 60 let. Moderní centrální banky měly sice těžkosti s urovnáváním inflačních šoků, ale deflační šok, s nímž by si neporadily, nezažilo už několik generací.

·        Zisky oligarchie investičního bankovnictví (hrstky investičních bank, mimo jiné Goldman Sachs, Morgan Stanley a JP Morgan Chase) dalece přesahovaly výsledky, jež má každý konkurenční sektor přinášet, díky jejich tučným peněženkám a schopnosti proplétat se houštinami regulace.

·        Křivka dlouhodobých tržních výnosů – podle níž kdo měl tučnou peněženku a trpělivost brát na sebe rizika na realitních, akciových, derivátových a dalších trzích, dosahoval obrovských výnosů – vzbuzovala dojem, že finanční trhy dokážou úžasně mobilizovat schopnost společnosti snášet rizika.

·        Zdálo se, že chudší dvě třetiny americké populace jsou vyloučeny z příležitostí půjčovat si za rozumné úrokové sazby a investovat s vysokými výnosy, jichž využívala horní třetina, zejména bohatí.

Tyto čtyři postřehy naznačovaly, že je namístě určitý institucionální experiment. Restrikce rizika z doby deprese se zdály méně naléhavé, vzhledem k prokázané schopnosti americké centrální banky vytvářet mezi finančními nesnázemi a agregátní poptávkou pevné valy. Vypadalo to, že nové způsoby úvěrování a rozkládání rizika přinášejí malá negativní rizika. Pokládalo se za pravděpodobné, že silnější konkurence pro oligarchy investičního bankovnictví ze strany komerčních bank a pojišťoven s naditými sejfy sníží nehorázné zisky investičního bankovnictví.

Zdálo se, že se vyplatí to zkusit. Nevyplatilo se to.

Z analytického pohledu se stále ještě probíráme troskami tohoto experimentu. Proč byla regulace vysoce investičně zadlužených všeobecných bank v centrech peněžnictví tak mizerná? Proč nebyly centrální banky a vlády ochotné a schopné zakročit a udržet tok agregátní poptávky, když finanční krize a její důsledky zadusily soukromé investice a spotřební výdaje?

Další otázky vyplývají z reakce politik na následnou recesi. Když už začal být rozsah poklesu zřejmý, proč vlády horlivě nezakročily, aby vrátily nezaměstnanost na běžné úrovně, zejména za absence vyšších inflačních očekávání, tlaku na růst cen, či dokonce nárůstů úrokových sazeb, které by vytlačily soukromé investiční výdaje? A jak se finanční branži podařilo udržet si tolik politické moci, že zablokovala regulatorní reformu?

Zůstává navíc nejasné jak finanční soustavu restrukturalizovat. Oddělení investičního od komerčního bankovnictví, zavedené Glassovým-Steagallovým zákonem, obrovsky prospělo zavedené oligarchii investičních bank, ale nějak došlo k tomu, že vstup konkurence komerčních bank a pojišťoven zisky finančních společností ještě dále zvýšil.

Naskýtaly se významné příležitosti k výnosům pro finanční zprostředkovatele, kteří dokázali najít volnou kapacitu ke snášení rizika, sestavit cenné papíry, jež jí využily, a přijít si tak k podílu prostředníka za spojení rizik s investory, kteří z jejich snášení mohli těžit. Jenže nástup derivátů rizika nerozptyloval, ale spíše koncentroval, jelikož se dalo ještě víc vydělat prodejem rizika lidem, kteří nevěděli, jak jej ohodnotit – a vlastně ani jaká rizika na sebe berou.

Konečně neschopnost centrálních bank pochopit, že jejich primárním úkolem je stabilizace nominálního příjmu – tedy jejich neschopnost být nejen dobrými keynesiány, ale i dobrými monetaristy – vzbuzuje otázku, zda drastickou reformu nepotřebuje samotné centrální bankovnictví. Už v roce 1825 guvernér britské centrální banky Cornelius Buller rozuměl tomu, že když panika v soukromém sektoru vyvolá prudký vzestup poptávky po bezpečných a likvidních finančních aktivech, je úkolem centrální banky této poptávce vyjít vstříc a držet tím v bezpečné vzdálenosti bankroty a depresi. Jak je možné, že jeho nástupci vědí méně než on?

Možná že bychom se dokonce měli vrátit k mnohem přísněji regulované finanční soustavě, jakou znala první generace po druhé světové válce. Tato soustava průmyslovému jádru dobře sloužila, přinejmenším podle toho, co lze vyvodit z makroekonomických úhrnů. S jistotou víme, že naše novější soustava se takto neosvědčila.