Devátý květen bude v Moskvě matkou všech oslav. Připomenuto bude vítězství nad nacistickým Německem před 60 lety a lidským obětem, jež padly za tento cíl, bude vzdána čest. Až potud je vše v pořádku. Některé státy se však slavnosti účastnit nebudou. Prezidenti dvou pobaltských zemí se rozhodli zůstat doma, protože jejich hostitelé nejsou ochotni připustit, že konec druhé světové války neznamenal pouze vítězství nad Hitlerem. Jejich národy musely čelit půlstoleté okupaci, a to kvůli dohodě, již před zahájením války sjednali Hitler a Stalin, takzvanému Paktu Molotov-Ribbentrop z roku 1939, který rozdělil východní Evropu mezi nacistické Německo a Sovětský svaz.

Musím obdivovat prezidentku třetí pobaltské země – Vairu Vike-Freibergovou z Lotyšska –, která se rozhodla do Moskvy jet, vzdát čest tomu, čemu přísluší, a hlasitě hovořit o tom, co by se nemělo zatajovat. Tímto jednáním demonstruje silnou pozici, již její země získala coby člen NATO a EU, a bude tím, kdo získá morální převahu.

Je škoda, že se dnešní ruské vedení rozhodlo neodsoudit Pakt Molotov-Ribbentrop, který tolik let poškozoval vývoj celého Pobaltí – a který je stále zdrojem politického kalu, jenž hrozí otrávením vztahů mezi sousedy kolem Baltského moře. Jen stěží dokážu akceptovat ty, kdo mají sklon popisovat Pakt Molotov-Ribbentrop jako pouhé opatření k vybudování sovětské národní bezpečnosti.

Uvážíme-li posledních 90 let, v pobaltském regionu se musíme vyrovnávat s obzvlášť těžkou historií. Po skončení první světové války a starého řádu – „Die Welt von Gestern“ – Pobaltí zažilo krvavé revoluce, strašlivé občanské války, fašismus, komunismus, genocidu, okupace, útlak, terorismus, deportace – co vás jen napadne. V naší části světa jsme vskutku dostali svůj díl hrůz moderních dějin. Když skončila studená válka, zdálo se chytré říct si, že nastal „konec dějin“. Avšak jsme-li o tom přesvědčeni – tedy pokud historii přiklopíme pokličkou a necháme ji za sebou –, riskujeme, že dějiny se všemi svými hrůzami povstanou z mrtvých.

S historií se proto musíme vyrovnat, obzvlášť v Pobaltí, kde je takové zúčtování zásadní podmínkou pro budování vzájemné důvěry a spolupráce. Chceme-li otevírat „nové kapitoly“ ve vztazích mezi dávnými soupeři, není možné prostě uzavřít „staré kapitoly“ tím, že popřeme nebo potlačíme historii. Takový postup nepřináší nic dobrého – a v minulosti jsme si to už dostatečněkrát ověřili.

Baltské moře bylo příliš mnoho let na mapě Evropy slepou uličkou – rozdělenou železnou oponou. Nebylo „Mořem míru“, jak se jej snažila popisovat komunistická propaganda, nýbrž Mořem hrozeb, nejistoty a zmařených příležitostí.

Pro mou vlast – Dánsko – konec druhé světové války znamenal návrat ke svobodě a demokracii a zbytek 20. století jsme směli využít k upevňování své svobody a jejímu posilování prostřednictvím blahobytu. Pro tři pobaltské země však konec druhé světové války představoval začátek půlstoletí okupace a ztracených příležitostí.

Dnes už známe příčinu: tajný protokol ke Smlouvě o neútočení mezi Sovětským svazem a nacistickým Německem, podepsaný v roce 1939 – tedy Pakt Molotov-Ribbentrop –, který vymezoval zájmové sféry těchto dvou diktatur ve východní Evropě, což vedlo k válce s Finskem, okupaci pobaltských zemí, napadení a rozdělení Polska a zřejmě i k okupaci Norska a Dánska. Krátce, tento pakt měl navzdory své zbytečnosti obrovské dopady na historii našeho regionu, a to až do dnešních dní.

Právě proto nás bude nadále pronásledovat a nadále bude narušovat normální vztahy mezi zeměmi v tomto regionu s mnoha nevyužitými možnostmi, dokud se s ním nezačneme zpříma vypořádávat. Debatujme, připouštějme, pranýřujme – cokoliv… jen záležitost nepotlačujme! Není možné vybudovat trvalé budoucí vztahy mezi zeměmi, jež každá svým způsobem tolik trpěly, aniž bychom se vyrovnali s minulostí. Existence protokolu byla poprvé oficiálně přiznána až v roce 1989, díky politice glasnosti Michaila Gorbačova. Pro příliš mnoho lidí je však stále těžké uznat, čím tento pakt skutečně byl.

Takové zapírání není v zájmu nikoho. Rozhodně ne v Evropě, kterou teprve budeme muset vybudovat – v Evropě, kde velké i malé země mají jistotu, že jim přísluší stejná práva a povinnosti, kde se menšiny cítí v bezpečí, kde se základní lidská práva uznávají za neoddělitelnou součást našeho politického systému a kde se na sousední státy pohlíží s úctou a očekáváním, nikoliv se strachem a úzkostí.

Není však žádným překvapením, že vyrovnat se s dějinami může být zatraceně těžké. Dánský filozof Søren Kierkegaard poukázal na jeden z podstatných problémů: „Život se musí žít dopředu – ale pochopen může být jedině zpátky.“

Abychom dokázali hledět vpřed se sebedůvěrou, musíme také hledět zpět – a chápat, kde se stala chyba. Všichni předáci v Moskvě 9. května by na to měli myslet.