Americký prezident Bush nedávno použil analogii mezi současným bojem proti násilnému džihádistickému terorismu a studenou válkou. V jednom ohledu má pravdu: vlny terorismu mají sklon být generační. Podobně jako studená válka nebude bohužel ani současná „válka proti teroru“ pravděpodobně otázkou let, nýbrž celých desetiletí.

Bushovi však uniklo další ponaučení obsažené v této analogii: význam uplatňování měkké síly v podobě kultury. Vítězství ve studené válce zajistila kombinace vojenské síly, která odstrašila sovětskou agresi, a přitažlivé síly západní kultury a myšlenek. Když v roce 1989 padla Berlínská zeď, nezbouralo ji dělostřelectvo, nýbrž kladiva a buldozery. Toto ponaučení si Bush bohužel k srdci nevzal.

Akademické a vědecké výměny v období studené války sehrály při zvyšování americké měkké síly významnou roli. Někteří američtí skeptici se sice obávali, že sovětští vědci a agenti KGB odcizí americké technologie, ale již si nevšimli, že sovětské delegace do sebe vedle vědeckých tajemství nasály také politické ideje. Mnozí z těchto vědců se posléze stali předními zastánci lidských práv a liberalizace uvnitř SSSR.

V letech 1958 až 1988 navštívilo Spojené státy přibližně 50 000 Sovětů – spisovatelů, novinářů, oficiálních činitelů, hudebníků, tanečníků, sportovců a akademiků. Alexandra Jakovleva v roce 1958 silně ovlivnil studijní pobyt na Kolumbijské univerzitě. Jakovlev se stal později členem politbyra a měl klíčový liberalizující vliv na Michaila Gorbačova.

Oleg Kalugin, jenž se stal vysokým činitelem KGB, prohlásil v roce 1997 při ohlédnutí zpět: „Výměnné pobyty byly pro Sovětský svaz trojským koněm. Sehrály obrovskou roli při nahlodávání sovětského systému…. V průběhu let infikovaly stále více lidí.“ A přesto dnes Bushova administrativa dohlíží na zkostnatělý vízový program, který omezil počet podobných výměn, zejména s muslimskými zeměmi.

Během studené války byla důležitá také populární kultura. Mnozí intelektuálové popkulturou opovrhují kvůli její hrubé komerčnosti. Taková pohrdlivost však není na místě, neboť populární zábava často obsahuje rafinované obrazy a sdělení o individualismu, spotřebitelské volbě a dalších hodnotách, které mají významné politické dopady.

Například americké filmy obsahují sex, násilí a materialismus, což ale není úplný obrázek. Současně totiž vykreslují americký život jako otevřený, mobilní, individualistický, namířený proti establishmentu, pluralitní, populistický a svobodný. Jak v roce 1961 prohlásil básník Carl Sandburg: „Že je Hollywood důležitější než Harvard? Odpověď zní, že není tak čistý jako Harvard, nicméně dosáhne dál.“

Hranice mezi informacemi a zábavou nikdy nebyla tak ostrá, jak si někteří intelektuálové představují, a současně je čím dál rozmazanější. Některé texty populární hudby mohou mít politické dopady. Kulturní sdělení lze přenášet také tím, jak se chovají sportovní týmy nebo hvězdy, případně prostřednictvím bezpočtu obrazů, jimiž nás zásobuje televize či kino. Obrazy mnohdy přenášejí hodnoty silněji než slova. Dokonce i v konzumaci rychlého občerstvení se může skrývat nevyslovené sdělení. Jedna indická rodina například popsala svou návštěvu v restauraci McDonald’s tak, že si dopřává „ždibec Ameriky“.

Ačkoliv Sovětský svaz západní filmy omezoval a cenzuroval, i ty, které nakonec prošly, měly zničující politické dopady. Jak poznamenal jeden sovětský novinář po uzavřené projekci filmů, které byly kritické vůči americké jaderné politice: „Absolutně nás šokovali…. Začali jsme chápat, že v jaderné válce by nás potkalo totéž co je.“

Sovětské publikum sledující filmy s apolitickou tématikou se přesto dozvědělo, že lidé na Západě nemusí stát v dlouhých frontách, aby si koupili jídlo, nežijí v obecních bytech a jezdí vlastními automobily. Toto vše diskreditovalo negativní stanoviska hlásaná sovětskými sdělovacími prostředky.

Dokonce i rock and roll sehrál svou roli. Jak později dosvědčil jeden z Gorbačovových pobočníků: „Beatles představovali náš tichý způsob, jak odmítnout ‚systém‘, když už jsme se většině jeho požadavků podřizovali.“ Čeští komunističtí činitelé poslali v padesátých letech skupinu mladých lidí do vězení za to, že si přehrávali pásky s „dekadentní americkou hudbou“, avšak jejich úsilí vyznělo kontraproduktivně. Po zavraždění Johna Lennona v roce 1980 se v Praze spontánně objevila „Lennonova zeď“ a lidé si výročí jeho smrti každoročně připomínali vzpomínkovými setkáními za mír a demokracii. Jejich organizátoři založili v roce 1988 Mírový klub Johna Lennona, který požadoval odchod sovětských vojsk. Lennon trumfoval nad Leninem.

Vítězství ve studené válce tak zajistila směsice tvrdé a měkké síly. Ne všechny zdroje měkké síly byly americké – připomeňme roli BBC a Beatles. Bylo by ovšem chybou ignorovat roli, kterou sehrála populární kultura.

Vyvozovat z toho ponaučení pro dnešek lze jen velmi opatrně. Východoevropské kultury se těm západním podobaly více než kultury muslimské. V některých fundamentalistických kruzích a mezi teroristy nevyvolává západní kultura zalíbení, nýbrž odpor. Avšak dokonce i v Íránu, kde vládnoucí mulláhové označují Ameriku za „velkého satana“, chtějí mladí lidé v soukromí svých domovů sledovat americká videa.

Výzkumy veřejného mínění v muslimském světě ukazují, že americká kultura je pro umírněnou většinu i nadále přitažlivá. Neoblíbenost Ameriky zapříčinila americká politika. Pro začátek by se tedy Bush mohl naučit, že má uhnout z cesty a podpořit více populárních a mezilidských kontaktů.