Zastavuje se východoevropské politické kyvadlo? Od roku 1989 se ve střední Evropě toto kyvadlo po volbách střídavě naklánělo doprava a doleva. Chystá se maďarský premiér, mladý a zručný Viktor Orbán, s tímto jevem skoncovat?

Nemilosrdný program vstřebání pravicových politických rivalů pomohl Orbánově straně FIDESZ narůst do skoro takových rozměrů, jaké mají jeho levicoví, socialističtí rivalové. Vnitřní boje mezi socialisty navíc otupily jednu z jejich největsích politických výhod, totiž věcnou disciplínu a politickou profesionalitu, jež si s sebou přinesli z doby komunismu.

Orbánův zpola úspěsný pokus sjednotit pravici pod vlajkou FIDESZ je mezi rozvrácenými a rozhádanými pravicovými stranami střední a východní Evropy naprosto ojedinělý. Od pádu komunismu trpí středopravicové strany v Česku, Maďarsku, Polsku a Slovensku rozpolceností a chybějící vizí. I přesto, že se region vzpamatovává z dlouhých desítek let komunistického lajdáctví, pomohla roztřístěnost politické pravice levici, zastoupené v některých případech bývalými komunisty, regulérně vyhrát v demokratických volbách.

Některé problémy, jimž čelí pravice ve střední Evropě, se podobají problémům, jež musí řesit pravice vsude jinde v Evropě, kde sociálně demokratické strany vyvlastnily mnoho kdysi liberálních názorů, aby si získaly výhradní postavení uprostřed politického spektra. Ve střední Evropě tento jev posiluje skutečnost, že vládnoucí strany musely bez ohledu na ideologické tendence privatizovat hospodářství a pod tlakem Evropské unie zavádět reformní opatření, jichž by se v klasickém západním systému ujala pravice.

Levicové strany v různých zemích střední Evropy byly v reformách nakonec opravdu úspěsnějsí, protože mají v tomto směru paradoxně větsí legitimitu. Mnoho lidí totiž věří, že socialisté by neprivatizovali hospodářství nebo nesnížili sociální výdaje, kdyby tato opatření nebyla naprosto nezbytná.

Nejvážnějsím problémem středoevropské politické pravice je ovsem chybějící identita. Ačkoli tamějsí politikové napravo od středu formálně přijímají tradiční ideologie, jako jsou liberalismus nebo konzervatismus, jejich voliči, pro které je západní politická filozofie cizí, skutečný význam těchto termínů ne vždy dokáží pochopit.

Značný počet voličů ve střední Evropě se označuje za ,,pravicové``, přitom ovsem roky komunistického paternalismu vytlačily politické těžistě regionu značně doleva. Takže i když o sobě někdo prohlasuje, že je, řekněme, liberál, bude přesto současně s tím od vlády požadovat dotaci energií, vzdělání nebo bydlení.

V komunistických režimech byla ideologie nástrojem. Stejně jako tehdy i dnes mnoho lidí formálně akceptuje ideologické nálepky, ale ztotožňuje se s nimi jen potud, pokud má pro ně věrnost určitému politickému proudu nějaké hmatatelné krátkodobé výhody. Jedním z důsledků takového cynického přístupu k politickým ideologiím jsou ony prudké výkyvy voličských preferencí v zemích východní a střední Evropy.

Problém identity dále zhorsuje skutečnost, že větsina středoevropských národů, kde komunismus brzdil budování národní jednoty, dnes snadno propadá nacionalistickým sentimentům, jež pak někteří politikové rádi využívají. Třebaže se tito politikové často hlásí k ,,pravici``, jejich pravá politika, kupříkladu politika bývalého slovenského premiéra Vladimíra Mečiara, je ve skutečnosti demagogická, populistická nebo autoritářská.

Situaci politické pravice ve vsech východoevropských zemích ovlivňují rovněž zkusenosti, jež mají své kořeny v dějinách a tradicích. Politický vývoj Československa v posledních dvaceti letech komunistického režimu oddělil dnesní Česko a Slovensko od Maďarska i Polska. Zatímco komunistické strany v Polsku a Maďarsku zažívaly vnitřní liberalizaci, která dovolovala relativně polooficiální zóny aktivit vně komunistické kontroly, Československo se po invazi vojsk Varsavské smlouvy v roce 1968 stalo strnulým neostalinistickým režimem.

Když se pak v roce 1989 komunistické režimy zhroutily, komunistické strany v Polsku i Maďarsku se přetransformovaly do důvěryhodných demokraticko-levicových stran, jež se staly obávaným a rovným protivníkem nově se rodících pravicových stran. Z rigidní Komunistické strany Československa vsak žádná silná demokratická strana vzejít nemohla. Díky absenci hodnověrné demokratické levicové strany stáli u kormidla čestí středopravicoví politikové a až do roku 1997 byli relativně jednotní. Chybějící silná opozice vsak politickou pravici demoralizovala a ta se roztřístila do četných seskupení, která nedokáží nalézt společný jazyk.

Na Slovensku, kde se nacionalistické pocity staly po roce 1989 významným politickým faktorem, se politické spektrum dosud neseskupilo na tradiční pravolevé politické ose. K hlavním politickým bitvám dochází mezi nacionalisticko-populistickými silami, jejichž názory byly vždy v jádru nedemokratické, a silami, které usilují o standardní demokracii. Hrozba návratu Mečiara k moci sjednotila vsechny demokraty, levicové i pravicové, do jednoho tábora. Ale i za této situace je politická pravice rozhádaná, což dává Mečiarovi prostor, aby se vrátil.

Pravice v Maďarsku utrpěla předevsím neshodami mezi konzervativními a populistickými silami na jedné straně a tradičními liberály, převážně z měst, na straně druhé. Několik pravicových stran se nedokázalo dohodnout na tom, zda by se politická pravice měla řídit tradičními západními ideologiemi nebo zvlástní odrůdou maďarského nacionalistického konzervatismu a populismu. I když dnesní vládnoucí koalice, sestávající z konzervativců a populistů, slaví úspěchy, na skutečné zúčtování maďarská pravice dosud čeká.

Polská pravice je asi nejtěžsí případ. Kořeny jejích problémů sahají až do komunistické éry, kdy se odborové hnutí, které by za běžného stavu stálo na levé straně politické osy, stalo hlavním oponentem komunistického režimu. Výsledkem je, že od pádu komunismu různé politické skupiny propojené s odborovým hnutím Solidarita usilují o to, stát se politickou pravicí, a pletou si tak termíny politického diskurzu.

Křesťanskodemokratické strany, spojené s katolickou církví, a liberálové jsou do jisté míry vytlačováni na okraj. K naprostému zmatku pak přispívá existence relativně silných nacionalistických a populistických stran, jejichž voličskou základnou jsou početní polstí zemědělci. A stejně jako v ostatních postkomunistických zemích má z této nejednotnosti užitek hlavně demokratická levice.