MELBOURNE – Je celosvětová finanční krize příležitostí ke zformování nové podoby kapitalismu založeného na zdravých hodnotách?

Jak se zdá, právě to si myslí francouzský prezident Nicholas Sarkozy a bývalý britský premiér Tony Blair. Na pařížském sympoziu nazvaném „Nový svět, nový kapitalismus“ Sarkozy vykreslil kapitalismus vyrůstající z finanční spekulace jako „nemravný systém“, který „překroutil logiku kapitalismu“. Prohlásil, že kapitalismus si musí najít nové mravní hodnoty a akceptovat silnější úlohu vlád. Blair volal po novém finančním řádu založeném na „jiných hodnotách, než je maximální krátkodobý zisk“.

Je s podivem, jak svolně politici všech stran – dokonce i důrazní ideologičtí obhájci neregulovaných trhů – přijali myšlenku, že jakmile se dostanou do potíží banky a pojišťovny, je třeba, aby je stát finančně zachránil. S výjimkou malé skupinky ideologicky věrných obránců svobodného podnikání byl jen málokdo ochoten vzít na sebe rizika vyplývající z dopuštění krachu významných bank.

Kdoví jaké by to mělo důsledky? Mnoho lidí se obávalo masové nezaměstnanosti, přívalové vlny bankrotů, soudních příkazů k vystěhování pro miliony rodin, přetížení sociálních záchranných sítí až k prasknutí a snad i nepokojů a oživení politického extremismu, který během krize 30. let minulého století v Německu vynesl k moci Hitlera.

Rozhodnutí spasit banky před finančními důsledky jejich vlastních chyb poukazuje na hodnotový odklon od víry v moudrost trhu. Je zřejmé, že trh se u ledasčeho – třeba u hodnoty určitých finančních cenných papírů – dopustil děsivých omylů. Způsobí ale propad hlubší hodnotovou změnu i mezi spotřebiteli?

Není náhodou, že sympozium „Nový svět, nový kapitalismus“ se konalo ve Francii, kde někteří kritici pokládají světovou finanční krizi ze nezbytnou a žádoucí právě proto, že vyvolává tuto změnu hodnot. Rubrika deníku Le Figaro o snižování vlastních výdajů předpověděla „hodnotovou revoluci“ a prohlásila, že lidé upřednostní rodinu před prací. (Američané si myslí, že Francouzi svou kratší pracovní dobou a delšími letními dovolenými upřednostňují rodinu před prací už teď.)

U Francouzů bylo vždycky méně pravděpodobné, že se zadluží – když už použijí platební kartu, neplatí obvykle kartou kreditní, ale debetní, takže čerpají jen z prostředků, které už mají. Současnou krizi pokládají za potvrzení oprávněnosti přesvědčení, že není správné utrácet peníze, které člověk nemá.

To v mnoha případech znamená méně útrat za luxusní zboží – což jde jen těžko dohromady s představou Francie jako země módy, parfémů a šampaňského. Přepych teď ale vyšel z módy a o omezování luxusního zboží slyšíme odevšad. Richemont, švýcarská společnost zaměřená na luxusní zboží, která vlastní značky Cartier a Montblanc, prohlásila, že čelí „nejkrušnějším tržním podmínkám od svého založení před 20 lety“. Jedná se ale o příznak setrvalé proměny hodnot, anebo jde jen o dočasné omezování, k němuž spotřebitele přinutily investiční ztráty a zvýšená ekonomická nejistota?

Americký prezident Barack Obama ve svém inauguračním projevu řekl, že „nastal čas odložit stranou dětinskost“ a namísto toho se přiklonit k myšlence, že „jsme si všichni rovni, že jsme všichni svobodní a všichni si zasloužíme šanci usilovat o vrchovatou míru štěstí“. Bylo by výtečné, kdyby světová finanční krize obnovila ryzí smysl pro to, co je podstatné.

Mohla by nám krize připomenout, že si luxusní statky kupujeme spíš kvůli prestiži, již přinášejí, než kvůli jejich vlastní hodnotě? Mohla by nám dopomoci k pochopení, že pro naše štěstí jsou podstatnější mnohé jiné věci než možnost utrácet za módu, drahé hodinky a přepychové stolování? Mohla by nás snad dokonce, jak naznačuje Obama, dovést k hlubšímu povědomí o potřebách těch, kdo žijí ve skutečné bídě a mají se mnohem hůř, než se kdy budeme mít my, krize nekrize?

Nebezpečí spočívá v tom, že se potenciálu skutečné hodnotové proměny zmocní jako už tolikrát ti, kdo na ni pohlížejí jen jako na další příležitost k výdělku. Návrhářka Nathalie Rykiel má údajně v plánu novou kolekci Sonia Rykiel nepředvádět v březnu v obrovských pronajatých prostorách, ale na menší ploše svého vlastního butiku. „Jde o touhu po intimitě, po návratu k hodnotám,“ pověděla listu International Herald Tribune . „Musíme se vrátit k menšímu měřítku, které se lidí dotkne. Budeme říkat: ‚Přijďte k nám domů. Prohlédněte si nové šaty a sáhněte si na ně.‘“

Ach zajisté, ve světě, kde rok co rok z příčin, které pramení z chudoby a jimž lze předejít, zemře deset milionů dětí a kde hrozí, že kvůli emisím skleníkových plynů se miliony lidí stanou klimatickými uprchlíky, je třeba zavítat do pařížských butiků a dotknout se nových šatů. Kdyby se lidé skutečně zaobírali obhajitelnými mravními hodnotami, nekupovali by oblečení od proslulých návrhářů vůbec. Jaké jsou ale naděje, že si takové hodnoty osvojí Nathalie Rykiel – anebo movité elity ve Francii, Itálii či ve Spojených státech?