4

Všechno se vrací zpátky

PAŘÍŽ – Politici z celého světa si pravidelně blahopřejí k tomu, že se během finanční krize vypuknuvší v roce 2008 vyhnuli politickým chybám z 30. let minulého století. Pod vedením šéfa amerického Federálního rezervního systému Bena Bernankeho, což je ekonomický historik specializovaný na dobu velké hospodářské krize, si vzpomněli na myšlenky Johna Maynarda Keynese a uvolnili měnovou a fiskální politiku, aby se vyhnuli nejhoršímu. S rozpočtovými důsledky tohoto kroku se potýkáme dodnes, zejména v Evropě, ale pravdou je, že svět se v roce 2008 nezbořil.

Měnové utahování šroubů nebylo jedinou velkou politickou chybou z 30. let; bylo jí také sklouznutí do protekcionismu, jehož symbol představovalo zvýšení cel na základě Smoot-Hawleyova celního zákona na počátku zmíněného desetiletí. Historikové dodnes debatují o stěžejní roli samotného Smoot-Hawleyho zákona, avšak následná celní válka bezpochyby poškodila obchod a hospodářský růst, čímž dále zhoršila již tak špatnou situaci.

Dnešní státníci rádi prohlašují, že se vyhnuli také protekcionistickému omylu, ale je tomu skutečně tak? Rozhodně neočekávám, že v nejbližší době vypukne celní válka, avšak existují nebezpečné indikátory budoucích problémů s obchodem.

Kolo rozhovorů o globálním volném obchodu z Dauhá bylo opuštěno a Světová obchodní organizace dnes živoří u Ženevského jezera a její budoucnost je nejistá. Možná se nedalo předpokládat, že jednání v Dauhá za současných okolností něčeho významného dosáhne, avšak absence jakéhokoliv pokračujícího dialogu o světovém obchodu – přinejhorším o nějakém užitečném bezpečnostním ventilu – přináší novou úroveň rizika. Když spolu lidé hovoří, je méně pravděpodobné, že budou jednat ukvapeně.

Ve finanční aréně existuje mnoho příznaků oživení nacionalistických přístupů k regulacím a k měnové politice. Krize zpochybnila Washingtonský konsensus, jenž předpokládal, že svět se posouvá směrem k volnému pohybu kapitálu a tržně determinovaným směnným kurzům.

Několik zemí – mimo jiné Brazílie, Jižní Korea a Turecko – nyní zavedly nejrůznější formy kontroly kapitálu. Dokonce i Mezinárodní měnový fond, jenž byl dlouho ztělesněním Washingtonského konsensu, připustil, že „kapitálové kontroly jsou za určitých okolností legitimní součástí nástrojů na řízení kapitálových toků“. Američtí kongresmani pokládají za archetyp měnových manipulátorů Číňany, ale i Švýcaři zavedli pevný strop pro zhodnocování franku.

Tyto první příznaky deglobalizace finančních trhů mají paralely v komerčním bankovnictví, kde některé největší globální instituce rychle vyklízejí pozice. Při budování globální značky zašly v minulosti nejdále banky HSBC a Citibank; člověk dnes prakticky nemůže nastoupit do letadla, aniž mu reklama připomene, že prvně jmenovaná instituce je „lokální světovou bankou“. Dnes však oba ústavy zavírají v mnoha zemích pobočky.

Také řada dalších evropských bank rychle omezuje své zahraniční provozy. Důsledky jsou obzvláště patrné v oblasti obchodních financí, kde evropské banky patřily k hlavním hráčům v Asii. Dnes tento trh rychle opouštějí, což vytváří znepokojivou propast, kterou se snaží zaplnit asijské banky.

Tento trend bude ještě pokračovat. V usilovné snaze získat nový kapitál budou evropské banky a pojišťovny pravděpodobně nuceny prodávat svá zahraniční aktiva.

Kdyby šlo o pouhý projev nové a užší koncentrace na životaschopné dlouhodobé strategie, dalo by se to považovat za blahodárný vývoj. Existují však náznaky, že motorem tohoto procesu jsou regulační změny a v některých případech i regulační protekcionismus.

Na banky dohlíží „domovský“ regulátor v zemi, kde mají hlavní sídlo, a řada „hostitelských“ regulátorů v zemích, kde daná banka působí. „Domovští“ regulátoři a věřitelé poslední instance se přitom stále více obávají, že potenciálně ponesou ztráty vzniklé v zahraničních provozech dotyčných bank. Jak bystře poznamenal guvernér Bank of England Mervyn King, „banky jsou globální za života, ale národní ve smrti“. Jinými slovy platí, že v případě neúspěchu musí zaplatit účet domovské instituce.

Hostitelští regulátoři jsou zase stále nervóznější z bank, které operují v jejich jurisdikci prostřednictvím poboček mateřské společnosti, a to bez místního kapitálu a místního představenstva. Trvají proto na subsidiarizaci. Pro banky to znamená, že kapitál zůstává uvězněný v pobočkách a nelze ho optimálně využívat v celé síti. Proto se mohou rozhodnout, že se stáhnou úplně.

Jedna konkrétní verze tohoto jevu se projevuje v Evropské unii. Na jednotném finančním trhu smějí banky přijímat vklady bez souhlasu místních orgánů kdekoliv, pokud mají povolení provozovat tuto činnost v jedné evropské zemi. Když však padly islandské banky, musely místní vkladatele sanovat britské a nizozemské úřady. Regulátoři proto dnes od těchto přeshraničních aktivit odrazují, což vede k procesu, který dostal ošklivý nový název „deeuroizace“. Můžeme jen doufat, že se neuchytí.

Regulátoři si uvědomují, jak je riskantní umožnit zrychlování finanční deglobalizace, a proto hledají lepší nástroje k řešení krachů obrovských globálních bank. Bude-li možné banky v případě neúspěchu snadno zlikvidovat, pak jim regulátoři spíše umožní, aby pokračovaly v globálním a efektivním fungování. Proto existuje značné úsilí vytvořit rámec založený na přeshraničním řešení. Je to však náročná práce a člen Rady guvernérů Federálního rezervního systému Daniel Tarullo připustil, že „čisté a vyčerpávající řešení není na obzoru“.

Znamená toto vše vážné ohrožení přínosů globalizace? Opatrná odpověď by zněla tak, že na posouzení je ještě příliš brzy. Možná jsme jen svědky začátků změny gardu a že banky HSBC a Citibank budou v roli globálních hráčů nahrazeny čínskou ICBC, brazilskou Itau Unibanco nebo ruskou Sberbank.

Je však také možné, že jsme svědky oživení méně neškodné keynesiánské doktríny: „… myšlenky, znalosti, věda… by měly být z povahy věci mezinárodní. Zboží nechť však pochází z domácích zdrojů všude tam, kde je to rozumně a příhodně možné, a především nechť jsou národní finance.“

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.