Tuesday, July 29, 2014
Exit from comment view mode. Click to hide this space
4

Všechno se vrací zpátky

PAŘÍŽ – Politici z celého světa si pravidelně blahopřejí k tomu, že se během finanční krize vypuknuvší v roce 2008 vyhnuli politickým chybám z 30. let minulého století. Pod vedením šéfa amerického Federálního rezervního systému Bena Bernankeho, což je ekonomický historik specializovaný na dobu velké hospodářské krize, si vzpomněli na myšlenky Johna Maynarda Keynese a uvolnili měnovou a fiskální politiku, aby se vyhnuli nejhoršímu. S rozpočtovými důsledky tohoto kroku se potýkáme dodnes, zejména v Evropě, ale pravdou je, že svět se v roce 2008 nezbořil.

Měnové utahování šroubů nebylo jedinou velkou politickou chybou z 30. let; bylo jí také sklouznutí do protekcionismu, jehož symbol představovalo zvýšení cel na základě Smoot-Hawleyova celního zákona na počátku zmíněného desetiletí. Historikové dodnes debatují o stěžejní roli samotného Smoot-Hawleyho zákona, avšak následná celní válka bezpochyby poškodila obchod a hospodářský růst, čímž dále zhoršila již tak špatnou situaci.

Dnešní státníci rádi prohlašují, že se vyhnuli také protekcionistickému omylu, ale je tomu skutečně tak? Rozhodně neočekávám, že v nejbližší době vypukne celní válka, avšak existují nebezpečné indikátory budoucích problémů s obchodem.

Kolo rozhovorů o globálním volném obchodu z Dauhá bylo opuštěno a Světová obchodní organizace dnes živoří u Ženevského jezera a její budoucnost je nejistá. Možná se nedalo předpokládat, že jednání v Dauhá za současných okolností něčeho významného dosáhne, avšak absence jakéhokoliv pokračujícího dialogu o světovém obchodu – přinejhorším o nějakém užitečném bezpečnostním ventilu – přináší novou úroveň rizika. Když spolu lidé hovoří, je méně pravděpodobné, že budou jednat ukvapeně.

Ve finanční aréně existuje mnoho příznaků oživení nacionalistických přístupů k regulacím a k měnové politice. Krize zpochybnila Washingtonský konsensus, jenž předpokládal, že svět se posouvá směrem k volnému pohybu kapitálu a tržně determinovaným směnným kurzům.

Několik zemí – mimo jiné Brazílie, Jižní Korea a Turecko – nyní zavedly nejrůznější formy kontroly kapitálu. Dokonce i Mezinárodní měnový fond, jenž byl dlouho ztělesněním Washingtonského konsensu, připustil, že „kapitálové kontroly jsou za určitých okolností legitimní součástí nástrojů na řízení kapitálových toků“. Američtí kongresmani pokládají za archetyp měnových manipulátorů Číňany, ale i Švýcaři zavedli pevný strop pro zhodnocování franku.

Tyto první příznaky deglobalizace finančních trhů mají paralely v komerčním bankovnictví, kde některé největší globální instituce rychle vyklízejí pozice. Při budování globální značky zašly v minulosti nejdále banky HSBC a Citibank; člověk dnes prakticky nemůže nastoupit do letadla, aniž mu reklama připomene, že prvně jmenovaná instituce je „lokální světovou bankou“. Dnes však oba ústavy zavírají v mnoha zemích pobočky.

Také řada dalších evropských bank rychle omezuje své zahraniční provozy. Důsledky jsou obzvláště patrné v oblasti obchodních financí, kde evropské banky patřily k hlavním hráčům v Asii. Dnes tento trh rychle opouštějí, což vytváří znepokojivou propast, kterou se snaží zaplnit asijské banky.

Tento trend bude ještě pokračovat. V usilovné snaze získat nový kapitál budou evropské banky a pojišťovny pravděpodobně nuceny prodávat svá zahraniční aktiva.

Kdyby šlo o pouhý projev nové a užší koncentrace na životaschopné dlouhodobé strategie, dalo by se to považovat za blahodárný vývoj. Existují však náznaky, že motorem tohoto procesu jsou regulační změny a v některých případech i regulační protekcionismus.

Na banky dohlíží „domovský“ regulátor v zemi, kde mají hlavní sídlo, a řada „hostitelských“ regulátorů v zemích, kde daná banka působí. „Domovští“ regulátoři a věřitelé poslední instance se přitom stále více obávají, že potenciálně ponesou ztráty vzniklé v zahraničních provozech dotyčných bank. Jak bystře poznamenal guvernér Bank of England Mervyn King, „banky jsou globální za života, ale národní ve smrti“. Jinými slovy platí, že v případě neúspěchu musí zaplatit účet domovské instituce.

Hostitelští regulátoři jsou zase stále nervóznější z bank, které operují v jejich jurisdikci prostřednictvím poboček mateřské společnosti, a to bez místního kapitálu a místního představenstva. Trvají proto na subsidiarizaci. Pro banky to znamená, že kapitál zůstává uvězněný v pobočkách a nelze ho optimálně využívat v celé síti. Proto se mohou rozhodnout, že se stáhnou úplně.

Jedna konkrétní verze tohoto jevu se projevuje v Evropské unii. Na jednotném finančním trhu smějí banky přijímat vklady bez souhlasu místních orgánů kdekoliv, pokud mají povolení provozovat tuto činnost v jedné evropské zemi. Když však padly islandské banky, musely místní vkladatele sanovat britské a nizozemské úřady. Regulátoři proto dnes od těchto přeshraničních aktivit odrazují, což vede k procesu, který dostal ošklivý nový název „deeuroizace“. Můžeme jen doufat, že se neuchytí.

Regulátoři si uvědomují, jak je riskantní umožnit zrychlování finanční deglobalizace, a proto hledají lepší nástroje k řešení krachů obrovských globálních bank. Bude-li možné banky v případě neúspěchu snadno zlikvidovat, pak jim regulátoři spíše umožní, aby pokračovaly v globálním a efektivním fungování. Proto existuje značné úsilí vytvořit rámec založený na přeshraničním řešení. Je to však náročná práce a člen Rady guvernérů Federálního rezervního systému Daniel Tarullo připustil, že „čisté a vyčerpávající řešení není na obzoru“.

Znamená toto vše vážné ohrožení přínosů globalizace? Opatrná odpověď by zněla tak, že na posouzení je ještě příliš brzy. Možná jsme jen svědky začátků změny gardu a že banky HSBC a Citibank budou v roli globálních hráčů nahrazeny čínskou ICBC, brazilskou Itau Unibanco nebo ruskou Sberbank.

Je však také možné, že jsme svědky oživení méně neškodné keynesiánské doktríny: „… myšlenky, znalosti, věda… by měly být z povahy věci mezinárodní. Zboží nechť však pochází z domácích zdrojů všude tam, kde je to rozumně a příhodně možné, a především nechť jsou národní finance.“

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.

Exit from comment view mode. Click to hide this space
Hide Comments Hide Comments Read Comments (4)

Please login or register to post a comment

  1. CommentedZsolt Hermann

    I fully share Mr. Davies's concerns about protectionism and isolating policies, as there multiple signs of closing down on the financial and on the political arena as well.
    Especially as some major players are preparing for elections, almost all of them chose the populist and misguided approach of only concentrating on the "local front", "closing borders", promising "tougher approach" to "opponents, "tougher foreign policy", some countries clamp down on energy companies previously run by international cooperation, some countries openly oppose any relation to the EU, or want to get out of it and so on.
    Unfortunately none of the present active leaders have the necessary vision and bravery to rise above the usual reflex, instinctive reaction, and possibly they do not have the space to maneuver in the present structure to explain the public how much we are locked into this new global and integral world system, where each and every element is fully dependent on the other, thus instead of isolation, disconnection and protectionism only further integration can solve our problems.
    We have more and more evidence of this integral system, and its fundamental laws by several respected, and objective publications, as well as by the daily events of the deepening and unsolvable global crisis.
    Europe provides us with the best example, even the leaders feel that breaking up the Eurozone or the Union is the wrong decision, but they do not have the strength or belief to push for deeper integration that could truly save the cooperation.
    We need the widest possible educational approach to explain people the nature of our global system, and how much we need each other to succeed, how much only mutually working together are we capable of building a sustainable future.
    The public is ready for it since in truth we already live a physically, virtually interconnected, border-less life, as soon as the top players and the mass media gives up their own personal, selfish agendas and come to the table, we can start building our new system adapted to the 21st century.

  2. CommentedDanny Cooper

    In order to return Europe to adequate levels of growth new aggregate demand needs to be created. Therefore stimulus need to be created which will bypass the banking system and the credit markets which are stagnant. A solution to this is to modify the central bank so that it conducts monetary policy directly with the public not just the banking system. Heres a more detailed explanation of how this can be implemented: internationalmonetary.wordpress.com

  3. CommentedJosué Machaca

    Es muy interesante esto de las finanzas, Howard Davies es un maestro, pero tengo una duda, ¿qué consecuencias precisas traen las finanzas nacionales?

  4. CommentedThomas Jestin

    Let's remember that tariff wars in the 1930s played a very minor role in the economic turmoil of the time.

    As William Bernstein wrote in his brillant book "A Spendid Exchange" : "Between 1929 and 1932, real GDP fell by 17% worlwide, and by 26% in the USA, but most economic historians now believe that only a minuscule part of that huge loss of both world GDP and the USA's GDP can be ascribed to the tariff wars."

    "A back-of-the-enveloppe calculation show that this must have been true. At time of Smoot-Halley's passage, trade volume accounted for only 9% of world economic output. Had all international trade been eliminated, and had no domestic use of the previously exported goods been found, world GDP would have fallen by the same amount, 9%. Beteen 1930 and 1933, worldwide trade volume fell off by one-third to one-half. Depending on how the falloff is measured, this computes to 3 to 5% of world GDP, and these losses were partially made up by more expensive domestic goods. Thus the damage done could not possibly have exceeded 1 or 2% of world GDP - nowehere near the 17% falloff seen during the Great Depression."

    "Even more impressively, the nations most dependent on trade did not suffer the most damage. For example, in Holland, trade accounted for 17% of GDP and yet its economy contracted by only 8% in those years. By contrast, trade constituted less tan 4% of the US' GDP, yet its economy contracted by 26% during the Depression. The inescapable conclusion : contrary to public perception, Smoot-Hawley did not cause, or even significantly deepen, the Great Depression."

    "Recently, economic historians have calculated that the tariff wars of the 1930s caused less than half of the falloff in world trade, the rest being due to the Great Depression itself, which decreased demand for trade products."

Featured