Fiat se zmítá v krizi, italští univerzitní rektoři hromadně rezignovali a soudci přišli na zahajovací schůzi soudního roku s výtisky ústavy v rukou, aby varovali vládu: Itálie dnes působí nestabilním a zanedbaným dojmem, jakým působila Británie, když před dvaceti čtyřmi lety převzala moc Margaret Thatcherová. Silvio Berlusconi při svém návratu k moci slíbil chrabré thatcheristické reformy, které uvedou věci do pořádku. Ferdinando Targetti tvrdí, že reforem bylo málo, byly nevýrazné a zaměřovaly se především na Berlusconiho vlastní zájmy.

Itálie je ve stavu hospodářského úpadku. Podíl jejího exportu na světových trzích se snižuje. Na seznamu ,,nejkonkurenčnějších zemí," který sestavuje Světové ekonomické fórum, se Itálie propadla během jednoho roku z 26. na 39. místo. Nezaměstnanost je vyšší, než je průměr v EU (9% oproti 7,6% ). Inflace je v porovnání s Francií a Německem téměř dvojnásobná, ačkoli všechny tři země používají euro. Poměr zadlužení k HDP (110%) dosahuje bezmála dvojnásobku evropského průměru a nadále se zvyšuje. Krize ve Fiatu může vést k tomu, že země přijde o svůj poslední velký průmyslový podnik schopný soutěžit na mezinárodních trzích.

V reakci na tuto situaci italský prezident vyzval podnikatelské vrstvy, aby napomohli zvýšení konkurenceschopnosti země. Odbory by se měly vrátit k politice, kterou přijaly během úspěšného boje proti inflaci v devadesátých letech. Stát musí zlepšit veřejné služby, posílit vzdělávací systém a vyčlenit více prostředků na vývoj a výzkum. Je třeba, aby vláda reformovala sociální péči a penzijní systém.

Skutečně celé politické spektrum si musí uvědomit tíživou situaci země a najít společnou řeč při tvorbě legislativy. To ale nebude možné, dokud bude italské politice vévodit ministerský předseda Berlusconi.

Berlusconi je novým fenoménem evropské pravice. V posledních desetiletích se umírněné pravicové strany ve většině západních zemí vyvinuly od obrany tradice (občas s nádechem nacionalismu) k liberálnějšímu pohledu na svět a upřednostňují omezenou roli státu a větší osobní zodpovědnost. Berlusconi pochází z nejvyšších pater italské podnikatelské sféry, a proto se od něj dalo čekat, že přijme tento vzor za svůj. Ve skutečnosti Berlusconi zastupuje politický extremismus a programovou nejednoznačnost.

Berlusconiho extremismus se projevuje několika způsoby. Za prvé o politice přemýšlí jako o fotbalu. Na jedné straně jsou ,,naši chlapci," Azzurri (italské národní mužstvo v modrých dresech), jež vede trenér, který je díky svým úspěchům v podnikání přesvědčen, že bude úspěšný i při řízení státu. Na druhé straně hřiště jsou protivníci, Rudí, kteří jsou politiky, a proto nevědí, co to znamená pracovat.

Berlusconiho více populistická než liberální představa demokracie je, že těm, kdo zvítězí, je povoleno vše - dokonce i měnit zákony ve prospěch zvláštních zájmů ministerského předsedy. Berlusconiho vláda to učinila přinejmenším třikrát: když přijala zákon, který usnadnil politikům přehlížet střety zájmů, když vytvořila nový zákon o vlastnictví médií (Berlusconi ovládá mnohá italská média) a když účinně vysekala premiéra z nesnází v řadě obvinění z porušování zákona.

Ale Berlusconi je také mistrem víceznačnosti, člověkem, který se odvolává na liberální hodnoty, zatímco realizuje antiliberální, populistický a korporativistický program. Giulio Tremonti, Berlusconiho ministr hospodářství a financí a ideolog aliance s xenofobní stranou Lega Nord Umberta Bossiho, prohlásil nedávno v interview: ,,Rozlučme se s utopií privatizace. Pravice není nehybná a neodmítá myšlenku státní intervence."

Podle Tremontiho je nutný ,,nový evropský protekcionismus" proti nekalé soutěži z rozvojových zemí a pravicová politika ,,New Deal," která odmítne nezávislé uplatňování protikartelových zákonů ve prospěch korporativistických myšlenek.

Ve skutečnosti italská vláda udělala na poli hospodářství jen málo. A co udělala, udělala špatně. Premiér často hovoří o penzijní reformě, ale nedokázal předložit žádný nový návrh. Nepodpořil jedinou větší privatizaci a dokonce se snažil vrátit do rukou vlády kontrolu nad energetikou a bankovnictvím.

Jediná realizovaná hospodářská politika má podobu subvencí do průmyslu. Aby se zajistilo jejich financování, vláda přijala sérii amnestií a smazala penále za minulé daňové úniky, dovolila subjektům stínové ekonomiky, aby vyšly z přítmí bez zaplacení svých závazků, a povolila Italům převést do země kapitál nedovoleně přechovávaný na zahraničních kontech.

V minulém rozpočtu výnosy z amnestií dosáhly 8 miliard euro a daňové úlevy pro firmy činily celkem 7,5 miliard euro. Financovat jednorázovými příjmy opatření, která vyžadují stálé výdaje, předznamenává nový nárůst státního dluhu. Tento přístup kritizovala jak Evropská komise, tak MMF.

Dalším Berlusconiho hospodářským výstřelkem je dekriminalizace účetních podvodů, již jeho vláda ohlásila právě v okamžiku, kdy svět - a obzvláště Spojené státy - zaváděl přísnější tresty pro nečestné manažery a další zmocněnce.

Ohledně Fiatu Berlusconiho vláda nedokázala předložit žádný thatcheristický plán, který by přivedl zahraniční kapitál, aby firmu a další upadající průmyslové podniky zachránil. Místo toho Berlusconi podporuje plán skupiny italských finančníků, kteří chtějí vyrvat moc nad Fiatem z rozhodujícího vlivu rodiny Agnelli. Fiat ovládá jeden z největších italských deníků - Corriere della Sera - a ten by se mohl stát k Berlusconimu přátelštějším, dojde-li s jeho souhlasem ke změně majitele.

Berlusconiho programová nejednoznačnost a politický extremismus polarizují Itálii a radikalizují opozici. Stále větší počet lidí, a to i umírněných, se zapojuje do aktivní opozice. V takové atmosféře nebude snadné zastavit propad italského hospodářství.