Když jsem téměř před dvaceti lety psal o „konci dějin“, nepředpokládal jsem, do jaké míry chování a špatný úsudek Američanů učiní z antiamerikanismu jednu z hlavních zlomových linií globální politiky. Přesto k tomu zejména po teroristických útocích z 11. září 2001 došlo, a to kvůli čtyřem klíčovým chybám Bushovy administrativy.

Za prvé byla doktrína „preventivního úderu“ formulovaná v reakci na útoky v roce 2001 nevhodně rozšířena i na Irák a další takzvané „zlotřilé státy“, které hrozily vývojem zbraní hromadného ničení. Jistě, prevence je plně oprávněná tváří v tvář teroristům bez státu, kteří takovými zbraněmi disponují. Nemůže však být jádrem obecné politiky nešíření, v jejímž rámci zasahují Spojené státy kdekoliv na světě, aby zabránily vývoji jaderných zbraní.

Náklady na uskutečňování takové politiky by jednoduše byly příliš vysoké (několik set miliard dolarů a desetitisíce mrtvých v Iráku, jejichž počet navíc stále narůstá). Proto se Bushova administrativa vystříhala vojenské konfrontace se Severní Koreou a Íránem, přestože obdivuje letecký úder Izraele na irácký reaktor Osirak v roce 1981, který vrátil jaderný program Saddáma Husajna o několik let zpátky. Samotný úspěch tohoto útoku koneckonců znamenal, že takto omezenou intervenci nelze nikdy zopakovat, poněvadž potenciální šiřitelé se naučili umísťovat své rodící se zbrojní programy do podzemí, ukrývat je nebo je duplikovat.

Druhý závažný omyl se týkal pravděpodobné reakce světa na uplatňování hegemonistické moci Ameriky. Mnozí lidé v Bushově administrativě věřili, že i bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN nebo NATO bude americká síla legitimizována jejím úspěšným nasazením. Takové bylo schéma mnoha amerických iniciativ během studené války a také na Balkáně v 90. letech; tehdy byl tento přístup znám spíše jako „vůdcovství“ než jako „unilateralismus“.

V době války v Iráku se však podmínky změnily: USA začaly být v porovnání se zbytkem světa tak silné, že se absence reciprocity stala zdrojem silné podrážděnosti dokonce i u nejbližších amerických spojenců. Strukturální antiamerikanismus vyvěrající z globálního rozdělení moci byl patrný už dlouho před válkou v Iráku v podobě opozice vůči Američany vedené globalizaci za Clintonovy éry. Ještě více ho však rozjitřilo otevřené pohrdání Bushovy administrativy celou řadou mezinárodních institucí, a to hned od počátku jejího fungování – tento postoj přitom pokračoval i po vypuknutí války v Iráku.

Třetí americkou chybou bylo podcenění otázky, nakolik efektivní může být konvenční vojenská mocnost při jednání se slabými státy a vzájemně provázanými nadnárodními organizacemi, které charakterizují mezinárodní politiku, přinejmenším na širším Blízkém východě. Stojí za zamyšlení, proč země, která má větší vojenskou moc než jakýkoliv jiný státní útvar v lidských dějinách a jež na armádu vydává prakticky stejné prostředky jako celý zbytek světa dohromady, nedokáže ani po více než třech letech okupace nastolit bezpečnost v malé zemi se 24 miliony obyvatel. Část problému možná tkví v tom, že zde USA mají co do činění se spletitými společenskými silami, které nejsou organizovány do centralizovaných hierarchií, jež mohou vymáhat pravidla, takže je nelze zastrašovat, nutit nebo s nimi jinak manipulovat prostřednictvím konvenční síly.

Izrael se dopustil podobné chyby, když se loni v létě domníval, že dokáže využít své enormní převahy v oblasti konvenční vojenské síly ke zničení Hizballáhu v libanonské válce. Izrael i USA s nostalgií vzpomínají na svět národních států 20. století, což je pochopitelné, poněvadž je to svět, do něhož se nejlépe hodí onen typ konvenční síly, jímž obě země disponují.

Nostalgie však vedla oba státy k dezinterpretaci výzev, před nimiž dnes stojí – ať už v tom, že daly al-Káidu do spojitosti se Saddámovým Irákem, anebo Hizballáh s Íránem a Sýrií. V případě Hizballáhu takové spojení skutečně existuje, avšak vzájemně provázaní aktéři mají vlastní sociální kořeny a nejsou pouhými pěšci, jimiž tahají regionální mocnosti. Proto se nasazení konvenční síly setkalo se skličujícím výsledkem.

A konečně platí, že používání síly Bushovou administrativou postrádá nejen přesvědčivou strategii či doktrínu, ale i obyčejnou kompetentnost. Pouze v Iráku administrativa špatně odhadla hrozbu zbraní hromadného ničení, nedokázala adekvátně naplánovat okupaci, a když se jí situace začala vymykat z rukou, projevila také neschopnost se rychle přizpůsobit. Do dnešního dne promarnila v Iráku příležitost i ve velmi nekomplikovaných operativních otázkách, jako je financování snahy o podporu demokracie.

Neschopnost zavádět rozhodnutí do praxe má strategické důsledky. Mnozí z těch, kdo volali po vojenském zásahu v Iráku a poté ho zpackali, dnes volají po válce s Íránem. Proč by si měl zbytek světa myslet, že konflikt s větším a odhodlanějším nepřítelem by byl veden kompetentněji?

Základním problémem nicméně zůstává pokřivené rozdělení moci v mezinárodním systému. Kterákoliv země, jež by se ocitla ve stejné pozici jako USA, i kdyby to byla demokracie, by cítila pokušení uplatňovat svou hegemonistickou moc se stále menšími zábranami. Američtí otcové-zakladatelé zastávali obdobný názor, totiž že nekontrolovaná moc, byť by měla demokratickou legitimitu, může být nebezpečná, a vytvořili proto ústavní systém složený z vnitřně oddělených mocí, aby omezili moc výkonnou.

Podobný systém dnes v celosvětovém měřítku neexistuje, což může vysvětlovat, proč se Spojené státy dostaly do takových problémů. Vyváženější mezinárodní rozdělení moci – třeba i v globálním systému, jenž nebude plně demokratický – by znamenalo menší pokušení zříci se jejího uvážlivého uplatňování.