,,Neúspěsný stát`` - to je častá nálepka Afghánistánu a mnohdy také domnělá příčina toho, proč terorismus zde získal takový vliv. Stát vsak nikdy není neúspěsný ze své vlastní vůle ani nebývá oslabován neznámými příčinami. Když se státu nedaří, nedaří se mu z jasných a známých důvodů. Má-li Afghánistán znovu ožít, je potřeba tyto důvody řesit.

Dvacetiletá invaze, občanská válka a sucho obrátilo afghánské instituce v trosky. Miliony Afghánců se tísní v utečeneckých táborech nebo jsou jinde mimo domov. Po krajině jsou rozesety tisíce náslapných min. Miliony obyvatel jsou nemocní a chudí, mnoho z nich doslova živoří. Z těchto a mnoha dalsích důvodů si přestavba afghánského hospodářství vyžádá nejen rekonstrukci ekonomiky, ale také naprosté ,,znovuobjevení`` politických a kulturních institucí země. Pokud vsak budou země sousedící s Afghánistánem intervenovat tak, že bude docházet k dalsím ekonomickým otřesům, je takový zevrubný úkol předem odsouzen k neúspěchu.

Pro Afghánistán nejsou rychlá řesení vhodná. Přestavba země nebude lehký ani levný úkol. Jestli si někdo myslí, že se koalice proti terorismu bude moci rychle vrátit domů (jako Západ, který po ústupu Sovětů nechal Afghánistán napospas jeho osudu), tak se velice mýlí. Západ musí v Afghánistánu vytrvat do té doby, než začne probíhat celková rekonstrukce země. Jinak zde opět hrozí riziko chaosu a násilí, a to navíc v mnohem nestabilnějsím regionu, jak dokládají současné problémy Pákistánu.

Tři problémy jsou dnes Afghánistánu nejzásadnějsí. Na prvním místě stojí jídlo pro afghánský lid - a to jak v zemi, tak v utečeneckých táborech mimo Afghánistán. Humanitární pomoc je do země dopravována, je vsak nutné vybudovat takový systém jejího rozdělování, aby jej vojenstí velitelé nemohli zneužívat a pomoc rozkrádat. Už dnes totiž mají takový vliv na rozdělování humanitární pomoci, že zbavit je této výsady bude zřejmě velice těžké. Jenomže bez toho to nepůjde.

Druhý problém se týká přesídlení afghánských uprchlíků, kteří dnes žijí v Pákistánu, Íránu, ale i na různých místech v Afghánistánu. To nebude možné bez oživení zemědělství, které dá lidem práci i potravu. Obrovskou překážkou jsou ovsem miliony min z dob sovětské okupace, které je nejprve třeba odstranit.

Západ má jeden dobrý důvod být stědrý k afghánským zemědělcům. Hladovějící rolníci by se bez pomoci mohli vrátit k pěstování plodiny, která jim spolehlivě zaručovala zisk - máku setého, který byl dlouhou dobu nejvýznamnějsí komoditou hospodářství vojenských velitelů. Vytěsnění máku setého coby zemědělské plodiny pomůže nejen rolníkům a Západu, který má zájem na snižování počtu osob závislých na heroinu, ale i mladičké afghánské vládě, která se snaží prosazovat svou zákonnou pravomoc vůči moci a zvůli vojenských velitelů. Vojenský vůdce bez peněz si totiž nemá zač kupovat zbraně ani oddanost svých bojovníků.

Investovat bude zapotřebí také do infrastruktury. Pro vracející se uprchlíky se bude muset rychle postavit nějaké bydlení. Města jako Kábul, Herát, Mazár bude nutno přestavět a vybudovat z nich střediska hospodářského a kulturního života. Ve velkém počtu bude muset být zajistěno rovněž bydlení na venkově.

Aby se oživil obchod a podnikání, musí být rekonstruovány silnice, letistě a dalsí komunikační systémy. Takřka od základu bude potřeba vybudovat systém skolství. A protože do práce se už teď těsí tolik afghánských učitelek, stane se obnovený vzdělávací systém pro afghánské demokratické politiky základem silné lobby pracujících. Zvlástní pozornost by si měly zasloužit základní skoly a knihovny mimo velká města.

Afghánistán nemá silný politický střed, což by mohlo rekonstrukci země zkomplikovat. Autoři plánu obnovy země by měli využít decentralizovanosti země a zapojit do rekonstrukce soukromý sektor. Decentralizovaný systém bude moci lépe reagovat na místní potřeby a zabrání byrokratickému bujení ve státní správě. Nemělo by ale docházet ke vzniku ekonomicky autonomních regionů, neboť ty by se mohly snadno dostat do rukou vojenských velitelů, čímž by ohrozily afghánskou národní jednotu. Chudsím regionům by se navíc za takového uspořádání vedlo mnohem hůř.

Z dlouhodobého hlediska Afghánistán disponuje využitelnými zdroji. Je zde potenciál k těžbě ropy a zemního plynu, železné rudy i drahých kovů. Tyto aktivity by měly být prováděny v rámci ekonomického rozvoje v celé střední Asii. Afghánistán musí být integrován do regionálního ropovodu a dalsích rozvojových programů. Zde mohou Afghánci hmatatelným způsobem přispět, zpřístupní-li severojižní cestu, jež spojí zdroji oplývající ekonomiky střední Asie s hustě obydlenou Indií a Pákistánem.

Nic z toho se ovsem nestane dříve, než budou afghánstí mladíci odzbrojeni a než dostanou práci. Zde je zásadní přilákat zpět do země vzdělané a úspěsné Afghánce žijící v zahraničí, aby zde zakládali firmy, které dají práci nezaměstnaným. Návrat tolerantně a otevřeně smýslejících emigrantů by dále pomohl prosazovat a respektovat ženská práva tak, aby se ženy mohly plně a zákonně zapojit do hospodářského a politického života země, jako tomu bylo do roku 1978.

A konečně země, jež Afghánistánu poskytnou finanční pomoc, se musí řídit poznatky a ponaučeními z chyb, získanými během poválečné obnovy bývalé Jugoslávie. Granty a plánování musí být koordinovány a musí existovat souhlas zemí sousedících s Afghánistánem. Nebude-li totiž tento souhlas vyžadován, mohly by se regionální zájmy stát novou příčinou nestability. Spojené státy by měly svolat mezinárodní konferenci o Afghánistánu, jež by se měla konat pod zástitou OSN. Tato konference musí stvrdit nejen územní celistvost Afghánistánu, ale i to, že výse závazků přispěvatelských zemí bude stačit a že tyto sliby budou dodrženy.

Před deseti lety se Západ k Afghánistánu obrátil zády a následoval rozklad. Nechat dnes znovu zemi na holičkách by byl trestuhodný nerozum.