AMSTERDAM – Když se na místě, jako je Nizozemsko, stane slovo „tolerance“ nadávkou, víte, že je někde něco velmi v nepořádku. Holanďané byli vždy pyšní na to, že jsou nejtolerantnějšími lidmi na zeměkouli. V méně horečnatých dobách, než je ta dnešní, by se nikdo nepohoršoval nad loňským vánočním projevem královny Beatrix, která prosila o toleranci a „respekt k menšinám“. Geert Wilders, vůdce pravicové antimuslimské Strany svobody, však byl „multikulturním žvaněním“ holandské královny natolik znechucen, že si přál, aby byla zbavena své ústavní role ve vládě.

Wilders, populární buřič, jehož strana obsadila v holandském parlamentu devět křesel, přirovnává korán k Hitlerovu spisku Mein Kampf, chce zabránit muslimům ve stěhování do Nizozemska a hřímá, že ti, kdo už do země přicestovali, by měli roztrhat půlku koránu, pokud si zde přejí zůstat. Tolerance k islámu je v jeho očích zbabělou politikou ústupků. Podle něj se Evropa ocitla v nebezpečí, že bude „islamizována“. „Brzy tu bude víc mešit než kostelů,“ tvrdí Wilders, nebudou-li mít skuteční Evropané odvahu postavit se na odpor a zachránit západní civilizaci.

Nehledě na výzvu k zákazu koránu Wilders a jeho obdivovatelé tvrdí, že věří v nespoutanou svobodu projevu jakožto v nezadatelné západní právo. Beatrix konstatovala, že právo na svobodný projev ještě automaticky neznamená právo urážet. Wilders s tím nesouhlasí. Žádnou kritiku islámu, jakkoliv urážlivou, by prý nikdy neměla spoutávat politická korektnost.

Wilders využívá každou příležitost, aby otestoval (často velmi omezenou) toleranci muslimů. Jeho nejnovější provokací je krátký film odsuzující islám – snímek ještě neměl premiéru, ale již vyvolal všeobecnou paniku. Je pozoruhodné, že ačkoliv jde o nizozemského politika – nadto méně významného –, zprávy o Wildersových šaškárnách pronikly na stránky světového tisku. Nizozemská velvyslanectví se tedy připravují na násilné demonstrace a vláda uvažuje o zvláštních bezpečnostních opatřeních.

Někteří komentátoři naznačují, že Wilders, který se narodil a byl vychován jako katolík v provinčním holandském městečku, je podobně jako jeho muslimští nepřátelé vroucně věřící člověk, jehož žene kupředu cíl uchovat Evropu „židovsko-křesťanskou“. I to je možné, ale pravděpodobně jde o falešnou stopu. Jeho válka s islámem je totiž také, a možná především, válkou s kulturními a politickými elitami, s holandským intelektuálním establishmentem, s bruselskými eurokraty a s liberálně založenou královnou.

Jeho projevy jsou prošpikovány narážkami na arogantní elity, které jsou odtržené od pocitů obyčejného člověka. „Tolerance“ je pokládána za slabošskou a elitářskou, za typickou pro lidi, kteří žijí daleko od tvrdé reality ulice, kde násilní a nepřizpůsobiví cizáci ohrožují bezúhonné Holanďany.

Tato představa elitářského smířlivce se neomezuje pouze na Nizozemsko. V Izraeli se vzdělaným židovským aktivistům, kteří kritizují izraelské bezpráví na Palestincích, stoupencům míru, kteří věří, že vyjednávání je lepší než násilí a že dokonce i Arabové mají určitá práva, říká s vědoucným úšklebkem „krasoduchové“. Obyčejný člověk zakořeněný v reálném světě prý ví své: jedinou cestou ke kýženým výsledkům je nekompromisní drsnost, tvrdá linie.

Ve Spojených státech se slovo „liberál“ v ústech populistických rozhlasových moderátorů a pravicových politiků stalo téměř synonymem pojmu „nejapný snob z východního pobřeží“ nebo ještě hůře „newyorský intelektuál“. Liberálové jsou podle tohoto názoru nejen měkcí, ale i jaksi výrazně neameričtí.

Spojení elit s cizáckostí, tolerancí a metropolemi není ničím novým. Elity často hovoří cizími jazyky a velkoměsta jsou tradičně tolerantnější a otevřenější vůči smíšené populaci. Moderní populismus – například když američtí politici táhnou či předstírají tažení „proti Washingtonu“ nebo když se francouzští populisté vyslovují za „hlubokou Francii“ – je bez výjimky nepřátelský vůči hlavním městům. Brusel, hlavní město Evropské unie, pak ztělesňuje vše, co populisté napravo i nalevo nenávidí. A muslimští přistěhovalci žijí v Amsterdamu, Londýně nebo Marseille, nikoliv v maloměstech, kde se pravicoví populisté těší největší podpoře.

Politika zášti nicméně funguje nejlépe, pokud dokáže brnkat na strunu reálných obav. Existují důvody, proč lidé cítí úzkost z ekonomické globalizace, panevropské byrokracie, obrovského a ne vždy účinně kontrolovaného přílivu imigrantů a agrese radikálního politického islámu. Tato úzkost je až příliš často ignorována.

Mezi mnoha Evropany nejen v Nizozemsku panuje pocit, že v rychle se měnícím světě zůstali opuštěni, že nadnárodní korporace jsou silnější než národní státy, že se bohatým a vzdělaným lidem z měst daří dobře, zatímco obyčejní lidé v provinciích živoří, přičemž demokraticky zvolení politici jsou nejen bezmocní, ale opovrženíhodně kapitulovali před těmito vyššími silami, jež obyčejného člověka ohrožují. Tolerance je pokládána nejen za slabost, nýbrž i za zradu.

Muslimská hrozba samozřejmě není žádný výmysl. Malý počet ideologických extremistů šíří ve jménu islámu skutečné násilí a bude v tom pokračovat. Zášť lidí k islámu však zachází hlouběji a šířeji.

Wilders i další jemu podobní neútočí pouze na islámské extremisty. Jeho úspěch je založen na představě tolerance jako zrady. A stejně jako v mnoha podobných případech se odpor k elitám i tentokrát ventiluje v odporu k cizákům, kteří vypadají jinak a jejichž způsoby jsou „divné“. S islámským extremismem však nesmíme bojovat apelováním na nejtemnější instinkty nepřemýšlející lůzy. Z toho nikdy nic dobrého nevzešlo.