Italská vláda před několika dny padla, když prohrála parlamentní hlasování o vyslání italských jednotek do Afghánistánu, zatímco Velká Británie a Dánsko oznámily, že začnou stahovat své vojáky z Iráku. Bushova administrativa sice vysílá do Iráku dalších 21 000 vojáků a naléhá na vyslání dalších spojeneckých vojsk do Afghánistánu, avšak spojenci USA odmítají americkou blízkovýchodní politiku. Jsou totiž stále více přesvědčeni, že v jakémkoliv asymetrickém konfliktu mezi státy – jakkoliv mocnými – a ozbrojenými povstalci motivovanými náboženským zanícením bude „vítězství“ silně pomíjivé.

Rumsfeldovo dogma vojenské „transformace“ – technologického vylepšení vojenských kapacit tak, aby umožňovalo rozhodující vítězství s nasazením menšího počtu vojáků – v Iráku křiklavě selhalo. Stejně tak nedokázal Izrael navzdory drtivé technologické převaze porazit v Libanonu Hizballáh. Za 33 dní dopadlo na severní Izrael více raket a střel než na Velkou Británii za celou druhou světovou válku. Izraelci tedy dnes musí počítat se zbrusu novým fenoménem: asymetrickou entitou zvanou Hizballáh, jejíž palebná síla je srovnatelná se státem.

Urputná debata o tom, zda zvýšit nasazení amerických pozemních sil v Iráku, proto neřeší podstatu věci. Ani sovětská zkušenost v Afghánistánu v 80. letech, ani dnešní zkušenost NATO neospravedlňují tvrzení, že počet vojáků je tím, na čem na moderním bojišti záleží nejvíce. Neexistují-li geostrategické vojenské frontové linie, jak tomu bylo v Kosovu, v Afghánistánu i v Iráku, pak se masa nerovná vítězství. Představa slavného vojenského myslitele Carla von Clausewitze, podle níž jsou „těžištěm“ války rozhodující bitvy, se jednoduše netýká konfliktů, které žádné viditelné „těžiště“ nemají.

Zatímco války od dob Hannibalovy porážky Římanů v roce 216 před Kristem až po válku v Perském zálivu v roce 1991 toto těžiště měly, takže se nepřítel dal srazit na kolena mohutnou koncentrací sil, dnes se „průmyslové“ mezistátní války tohoto druhu staly historickým přežitkem. Většina států dnes leží v hranicích, jež jsou všeobecně uznávány jako legitimní, a v dobách války se státy ve stále větší míře řídí mezinárodními normami chování.

Povinnost států dodržovat pravidla humánního chování, zatímco jejich nepřátelé mohou bez zábran dodávat válce barbarský charakter, je ostatně důvodem, proč jsou asymetrické války obzvláště neřešitelné. V éře globálních médií a mezinárodních tribunálů pro válečné zločiny se navíc kritéria nasazení vojenské síly určitým státem stala spletitějšími než kdykoliv dříve.

K válčení mezi státy může dodnes docházet tam, kde lze nalézt strategické frontové linie, jakými jsou například hranice mezi Izraelem a Sýrií, hranice mezi Indií a Pákistánem nebo hranice rozdělující obě Koreje. V takových případech může válka stále sloužit jako prostředek vyřešení konfliktu, jak v roce 1973 ukázali Egypťané. Také Sýrie by mohla cítit pokušení zahájit ofenzívu proti Izraeli s cílem prolomit bezvýchodnou situaci ohledně budoucnosti Golanských výšin.

V případě Kašmíru by se však asymetrický konflikt, který v současné době vedou zástupné a teroristické skupiny, nemusel zvrhnout v otevřenou válku právě proto, že Indie i Pákistán disponují vzájemným jaderným odstrašením. Podobné asymetrické konflikty vedené v zastoupení se tak staly novým konvenčním způsobem, jak se mohou státy vyhnout placení účtů za všeobecnou válku.

Tato měnící se povaha bojiště v podstatě znamená, že se válka coby rozhodná událost v mezinárodním konfliktu přežila. Jednoduchá Clausewitzova moudrost, že vojenská akce nakonec vede k politickému řešení, již nezní přesvědčivě. „Vítězství“ nemůže přinést mír jednoduše proto, že po válce bude vždy následovat válka.

A tak například konvenční válka v Kosovu trvala dva měsíce a posloužila jen k vyvolání šestiletého asymetrického konfliktu. Podobně i třítýdenní americká operace „šok a hrůza“ provedená v roce 2003 v Iráku sice skončila „vítězstvím“, ale zároveň pro okupanty i obyčejné Iráčany otevřela brány pekel. A šest měsíců po nemilosrdném bombardování jižního Libanonu je Hizballáh stejně silný jako dříve. Ostatně ani návrat Talibanu do Afghánistánu šest let po jeho svržení se dnes nezdá nikterak nereálný.

Teprve několik po sobě jdoucích válek odhalí slabiny okupanta, neboť jeho neustálé posilování zvyšuje počet cílů pro povstalce, a to mnohem rychleji, než se okupant dokáže přizpůsobovat měnícímu se bojišti. Britové připouštějí, že se iráčtí povstalci za pouhé tři roky vyrovnali s technologickou převahou nepřítele takovým způsobem, jakým se to IRA v Severním Irsku nepodařilo za 30 let.

Válka v Iráku i izraelské války s Hamásem a Hizballáhem ukazují hranice toho, čeho lze dosáhnout vojenskou silou, a současně ospravedlňují diplomacii a mírové řešení konfliktů. Pokud jde o přístup ke složitým politickým a kulturním střetům, je vytváření mezinárodních i regionálních aliancí kolem legitimního cíle důležitější než prostá vojenská kapacita.

Zároveň by však bylo nebezpečně naivní věřit, že používání síly a schopnost zastrašení jsou zbytečné. Cíle nasazení síly je ovšem potřeba spojit s pochopením, že v dnešních asymetrických konfliktech se již vítězství nedosahuje na bitevním poli. Trvalé výsledky přinese jen lépe informovaná zahraniční politika, která dokáže řešit skutečné obavy civilizací zmítaných krizemi.