TOKIO – Rok 2009 byl pro Čínu dobrý. Její ekonomika uprostřed celosvětové recese stále pádila vpřed. Americký prezident Barack Obama Čínu navštívil a jeho vystupování se neslo spíše v duchu prosebníka u císařského dvora než vůdce největší supervelmoci světa. Dokonce i kodaňský summit o klimatických změnách skončil přesně tak, jak Čína chtěla: neúspěchem snahy přimět Čínu nebo kterýkoliv jiný průmyslový stát k podstatnému snížení uhlíkových emisí, přičemž za viníka byly označeny Spojené státy.

Čínská vláda pod vedením komunistické strany má všechny důvody k sebevědomí. Proč tedy musel být noblesní bývalý profesor literatury Liou Siao-po odsouzen k 11 letům vězení pouze proto, že veřejně prosazoval svobodu projevu a konec vlády jedné strany?

Liou byl v roce 2008 spoluautorem petice Charta 08, kterou podepsaly tisíce Číňanů a jež vyzývá k respektování základních práv. Liou není násilný rebel. Jeho názory obsažené v článcích na internetu jsou navýsost mírumilovné. Přesto byl uvězněn za „podvracení státní moci“.

Představa, že by Liou mohl být schopen podkopat nesmírnou moc Komunistické strany Číny, je křiklavě absurdní. Přesto se úřady zjevně domnívaly, že z něj musí učinit exemplární příklad, aby zabránily ostatním ve vyjadřování podobných názorů.

Proč režim, který navenek působí sebejistě, pokládá pouhé názory či dokonce mírumilovné petice za tak nebezpečné? Snad je to tím, že se necítí tak jistý, jak vypadá.

Bez legitimity nemůže žádná vláda vládnout s jakoukoliv mírou sebedůvěry. Existuje řada způsobů, jak legitimizovat politická ujednání. Liberální demokracie je jen nedávným vynálezem. V minulosti fungovala dědičná monarchie, mnohdy podpořená božskou autoritou. A některé moderní autokraty, jako je Robert Mugabe, zase legitimizovala pověst bojovníků za národní svobodu.

Čína se v minulém století nesmírně proměnila, ale v jednom ohledu zůstala stejná: stále v ní vládne náboženské pojetí politiky. Legitimita zde není založena na principu „něco za něco“, na nezbytných kompromisech a neustálém vyjednávání, které tvoří základ ekonomického pojetí politiky, o něž se opírá liberální demokracie. Základem náboženské politiky je naopak shora vnucená společná víra v nějakou ideologickou ortodoxii.

V imperiální Číně jí byla konfuciánská ortodoxie. Ideálem konfuciánského státu je „harmonie“. Pokud se všichni lidé přizpůsobí nějaké konkrétní věrouce včetně morálních kodexů chování, konflikty vymizejí. Poddaní budou v tomto ideálním systému přirozeně poslouchat panovníky, stejně jako synové poslouchají otce.

Po různých revolucích v prvních desetiletích dvacátého století nahradila konfuciánství čínská verze komunismu. Čínské intelektuály lákal marxismus, protože byl knihomolský, zaváděl novodobou morální ortodoxii a stejně jako konfuciánství byl založen na příslibu dokonalé harmonie. V komunistické utopii se měly střety zájmů rozplynout. Vláda předsedy Maa tak kombinovala prvky čínského imperiálního systému s komunistickým totalitářstvím.

Rovněž tato ortodoxie však byla odsouzena k uvadnutí. Jen málo Číňanů, dokonce i v nejvyšších patrech komunistické strany, je dnes přesvědčenými marxisty. Tím vzniklo ideologické vakuum, které v 80. letech hbitě zaplnily hamižnost, cynismus a korupce. Tato krize rozdmýchala demonstrace po celé Číně, které společně vešly ve známost jako „Tchien-an-men“. Liou Siao-po byl v roce 1989 aktivním mluvčím studentských protestů proti korupci oficiálních míst a za větší svobodu.

Krátce po krvavém zásahu na Tchien-an-men vystřídala čínský marxismus nová ortodoxie: čínský nacionalismus. Pouze vláda jedné strany mohla zaručit pokračující vzestup Číny a ukončit staletí národního ponížení. Komunistická strana ztělesňuje osud Číny coby velké mocnosti. Pochybovat o tom není pouze pomýlené – je to i nevlastenecké, ba přímo „protičínské“.

Z tohoto hlediska byly kritické názory Liou Siao-pa skutečně podvratné. Vrhají totiž pochybnosti na oficiální věrouku a tím i na legitimitu státu. Klást si spolu s mnoha dalšími lidmi otázku, proč čínský režim odmítl v roce 1989 jednat se studenty – nebo proč dnes odmítá urovnat nějakým způsobem vztahy se svými kritiky –, znamená nepochopit podstatu náboženské politiky. Jednání, kompromis a urovnání jsou známkami ekonomické politiky, v níž má každá dohoda nějakou cenu. Naproti tomu ti, kdo vládnou na základě sdílené víry, si jednání nemohou dovolit, protože by podkopalo víru samotnou.

To neznamená, že ekonomické pojetí politiky je Číňanům naprosto cizí – nebo že demokratický Západ nezná její náboženské pojetí. Lpění na ortodoxii je však v Číně dodnes natolik silné, že zůstává prvotní obranou proti politické krizi.

Tyto věci se mohou změnit. V jiných konfuciánských společnostech, jako jsou Jižní Korea, Tchaj-wan nebo Japonsko, dnes existují vzkvétající liberální demokracie a není důvod se domnívat, že v Číně takový přechod není možný.

Změnu však pravděpodobně nevyvolají tlaky zvenčí. Mnoho cizinců včetně mě podepsalo dopis protestující proti uvěznění Liou Siao-pa. Lze doufat, že to Liouovi poskytne útěchu a dodá to morální vzpruhu Číňanům, kteří jeho názory sdílejí. Je však nepravděpodobné, že takové aktivity zapůsobí na ty, kdo věří v současnou ortodoxii čínského nacionalismu. Dokud se Čína nevymaní ze sevření náboženské politiky, Liouovy ideály zřejmě kořeny nezapustí. To nevěstí nic dobrého nejen pro Čínu, ale ani pro zbytek světa.