NEW HAVEN – Současnou hospodářskou krizi předpověděla jen hrstka ekonomů a panuje mezi nimi jen chabá shoda ohledně jejích prapříčin. Není tedy divu, že ekonomové nejsou v dobrém postavení, aby předložili prognózu, jak rychle krize skončí.

Samozřejmě, bezprostřední příčiny hospodářské krize známe všichni: lidé neutrácejí, protože jim poklesly příjmy, ztratili jistotu zaměstnání anebo obojí. Můžeme ale udělat ještě jeden krok vzad: příjmy lidí jsou nižší a pracovní místa ohroženější proto, že neutráceli před nedávnem – a tak dále, zpět v čase, v opakujícím se koloběhu zpětných vazeb.

Jde o začarovaný kruh, ale kde a proč začal? Proč se zhoršil? Co jej zvrátí? Právě u těchto otázek ekonomové nedokážou nabídnout jasné odpovědi.

Stav ekonomického poznání byl stejně mizerný během Velké hospodářské krize, která následovala po krachu burzy v roce 1929. Ani tuto událost ekonomové nepředvídali. Ve 20. letech někteří sice varovali před nadhodnoceným akciovým trhem, avšak deset let trvající depresi, která postihne celou ekonomiku, nečekali.

Na sklonku Velké hospodářské krize, v srpnu roku 1938, Ralph M. Blagden referoval v listu The Christian Science Monitor o sérii neformálních rozhovorů s americkými „profesory, experty na bankovnictví a představiteli obchodních sdružení a politických frakcí“, kteří do jednoho dostali tutéž otázku: „Co způsobuje recese?“ Z rozmanitosti odpovědí šla hlava kolem a nevzbuzovala důvěru, že vůbec někdo ví, z čeho nejhlubší krize kapitalismu pramení.

Uváděné příčiny byly „široce rozložené mezi vládu, pracovní síly, průmysl, mezinárodní politiku a domácí politické přístupy.“ Zahrnovaly pomýlené vměšování vlády na trhy, vysoké daně z příjmu a kapitálových výnosů, chybné měnové politiky, tlaky na zvyšování mezd, monopoly, nadstav zásob, nejistotu vyvolanou plány na reorganizaci Nejvyššího soudu, opětovné zbrojení v Evropě a strach z války, vládní podněcování roztržek mezi pracujícími, nadměrné úspory v důsledku úbytku obyvatel, zahraniční angažmá a snadnou dostupnost úvěrů před depresí.

Přestože je dnes ekonomická teorie mnohem dokonalejší, zeptáme-li se lidí na příčiny nynější krize, dostaneme povětšinou tytéž odpovědi. Nesporně bychom zaslechli i některé nové: bezprecedentní bubliny na realitním trhu, globální přebytek úspor, mezinárodní obchodní nevyváženosti, neobvyklé finanční smlouvy, podřadné hypotéky, neregulované mimoburzovní trhy, chyby ratingových agentur, nespolehlivé cenové odhady nemovitostí a nevšímavost vůči rizikovosti protistrany.

Mnozí z těchto lidí, ba dokonce snad většina, by zřejmě měli valnou měrou anebo zčásti pravdu, jelikož hospodářskou krizi zapříčinila souhra mnoha faktorů, náhodný souběh řady negativních okolností, které smýkly finanční soustavou za kritický bod její soudržnosti. V onom okamžiku tato nesnáz uchvátila všeobecnou pozornost, otřásla důvěrou veřejnosti a dala do pohybu negativní koloběh zpětných vazeb.

Naši pozornost přirozeně poutají nejhorší události. Právě proto, že nejhorší události jsou statistickými výchylkami, platí, že jejich příčiny jsou pravděpodobně mnohočetné.

Vezměme si otázku prognóz událostí, jako bylo zemětřesení na Haiti letos v lednu, které připravilo o život 200 tisíc lidí. Získalo si pozornost proto, že bylo tak děsivé, co se týče počtu obětí a škod na majetku. Kdyby však člověk udělal krok za snahu předpovědět výskyt zemětřesení k předpovídání rozsahu škod, určitě by z faktorů, jež mají určitý vliv, – dokonce včetně faktorů politických, finančních a pojišťovacích – bylo možné sestavit dlouhý seznam, podobný seznamu činitelů, jež zapříčinily celosvětovou hospodářskou krizi.

Výčet příčin krize skutečně nezná konce. Vždyť ve spletitém ekonomickém systému, který se všemožně ovlivňuje mnoha zpětnými vazbami, události spouštějící bludný kruh mohou být zdánlivě tak nicotné jako příslovečný motýl v Amazonii, jenž mávnutím křídel vyvolá řetězec událostí, který vyústí až ve vzdálený hurikán. Teorie chaosu v matematice takovou závislost na vzdálených a zdánlivě banálních vstupních podmínkách vysvětluje a objasňuje, proč je při vyhlídce dost daleko do budoucna nemožná extrapolace třeba i jen zdánlivě přesného pohybu planet.

Ani meteorologové nedokážou předpovídat počasí daleko do budoucnosti, ale mají alespoň jemné matematické modely. Výkonné paralelní počítače jsou naprogramované tak, aby přinášely početní řešení diferenciálních rovnic odvozených z teorie hydrodynamiky a termodynamiky. Vědci podle všeho znají mechanismus, který určuje počasí, třebaže je z podstaty nesnadné extrapolovat do vzdálenější budoucnosti.

Problém makroekonomiky tkví v tom, že typy příčin zmiňovaných u současné krize, je těžké systematizovat. Matematické modely, jež makroekonomové mají, se v některých ohledech mohou podobat modelům meteorologickým, ale jejich strukturální ucelenost nezaručuje žádná pevná, neměnná teorie.

Nejvýznamnější nová kniha o původech hospodářské krize, This Time Is Different od Carmen Reinhartové a Kennetha Rogoffa, je v zásadě souborem ponaučení, která jsme získali prakticky ze všech finančních krizí ve všech zemích během zaznamenaných dějin. Kniha ale téměř úplně postrádá teorii. Pouze zaznamenává opakující se vzorce. V průběhu 800 let finančních dějin bohužel nacházíme jediný příklad skutečně těžké celosvětové kontrakce, totiž Velkou hospodářskou krizi 30. let 20. století. Není tudíž snadné vědět, co přesně za současné krize na základě analýzy od Reinhartové a Rogoffa očekávat.

Ocitáme se tak v situaci, kdy se pokoušíme využít vzorců minulých, nestejných krizí k vyvození pravděpodobné prognózy pro krizi současnou. Ve výsledku jednoduše nevíme, zda oživení bude rázné anebo neuspokojivé.