V Kosovu se krátí čas. Nebude-li do začátku prosince dosaženo urovnání pod záštitou Organizace spojených národů, většinová albánská populace v provincii zřejmě jednostranně vyhlásí nezávislost – což je postup, o němž Spojené státy prohlásily, že by mohl mít jejich podporu.

Byl by to katastrofický krok. Rusko by zuřilo, protože se obává, že odtržení Kosova – ať už mezinárodně uznané, či nikoli – by v bývalé sovětské říši mohlo rozdmýchat separatistické tendence. Srbsko je ještě silněji proti. Srbský státní tajemník pro Kosovo Dušan Proroković řekl, že jeho vlast by k zachování suverenity mohla použít sílu. I kdyby vláda váhala, krajně nacionalistické skupiny by předsedu vlády Vojislava Koštunicu mohly k vyslání jednotek donutit: současná přítomnost OSN v Kosovu je velice slabá (jen 40 „vojenských pozorovatelů“ a 2116 policistů), ale při vyslání 15 tisíc vojáků NATO by vojenský střet mohl být velice nebezpečný.

Po osmi letech mezinárodní správy zachutnala kosovské albánské většině svoboda a touží po úplné nezávislosti. Srbsko ale tvrdí, že provincie zůstává významnou součástí jeho historické a kulturní tradice. Nezávislost by navíc nepřijala srbská veřejnost, která už teď zdrceně sledovala, jak se z „Velkého Srbska“ postupně ukrajovalo, naposledy odtržením Černé hory. Srbsko je ochotné Kosovu přiznat jedině „posílenou autonomii“ a určitou možnost uzavírat mezinárodní dohody.

Přestože se však obě strany jeví jako nesmiřitelné, ještě není na kompromis pozdě. Dosáhnout jej ovšem bude možné jedině oživením – a aktualizací – staré instituce mezinárodního společenství: konfederace států.

Prostřednictvím závazné rezoluce Rady bezpečnosti OSN by bylo možné Kosovu udělit plnou a výhradní pravomoc nad jeho občany a územím a dále omezenou možnost vystupovat na mezinárodní scéně. Bylo by možné oprávnit jej k uzavírání obchodních dohod a smluv týkajících se osob (například vstupu a pohybu cizinců či extradice) a dát mu právo usilovat o vstup do OSN (což nevyžaduje úplnou suverenitu ani nezávislost).

Kosovo by tak získalo některé podstatné rysy státnosti. Avšak plnou pravomoc nad zásadními zahraničněpolitickými záležitostmi (například aliancemi a vztahy s mezinárodními ekonomickými institucemi), obranou, hranicemi (pro případ, že by si Kosovo přálo spojit se s Albánií) a zacházením s kosovskou srbskou menšinou by dostal rozhodovací orgán složený z delegátů z Kosova, Srbska a Evropské unie. Ve výsledku by Kosovo a Srbsko tvořily dva odlišné mezinárodní subjekty, vázané konfederací ukotvenou ve společném rozhodovacím orgánu.

Samozřejmě, jednalo by se o konfederaci asymetrickou, protože svrchovanost srbské vlády nad zbytkem Srbska by zůstala nedotčená a neomezená, zatímco „svrchovanost“ vlády Kosovanů nad Kosovem by byla měla své mantinely. Aby se předešlo tomu, že jedna ze stran získá nadvládu a prosadí svévolná rozhodnutí, společný rozhodovací orgán by se měl skládat ze čtyř srbských delegátů, dvou kosovských delegátů a tří představitelů EU, což by od obou stran vyžadovalo, aby získaly podporu evropských zástupců. Navíc by EU měla vybudovat malou, ale účinnou vojenskou sílu (řekněme 5000 mužů), která by byla pro rozhodnutí společného orgánu oporou.

Obě zápasící strany by tak jako v případě každého kompromisu tímto uspořádáním jak ztratily, tak získaly. Srbsko by si zachránilo tvář a mohlo by i nadále mluvit do zásadních věcí ohledně Kosova, včetně zacházení se srbskou menšinou. Kosovo by získalo omezenou nezávislost, přičemž jeho status by se pozvedl z provincie svrchovaného státu na mezinárodní subjekt schopný uzavírat určité dohody s dalšími státy, a dokonce vstoupit do OSN.

Prospěch by z toho měla i EU, neboť by přispěla ke stabilizaci nesmírně nestálé oblasti. Následně by EU na Kosovo dohlížela a bránila jakémukoli sporu, který by mohl získat násilný charakter.

Poslední výhodou tohoto řešení je, že by bylo dočasné. Historicky se konfederace dříve či později buď staly federacemi (jak se přihodilo v USA, Německu a Švýcarsku), nebo se působením odstředivých sil rozpadly (což byl případ Sjednocené arabské republiky, která vznikla v roce 1958 a tři roky nato se rozpadla v Egypt a Sýrii).

Konfederace, již obhajuji, by tedy vytvářela mezistupeň (trvající pět nebo deset let), na jehož konci by se Kosovo zřejmě stalo plně nezávislým. Odložení konečného řešení tímto způsobem by poskytlo čas k ověření vyhlídek Kosova na vstup do EU, a tedy vposled na sdílení „svrchované moci“ s dalšími nezávislými státy, což by mohlo zmírnit nebezpečně silné nacionalistické požadavky Kosovanů.