NEW YORK – Je tomu právě deset let, co se devatenáct teroristů zmocnilo kontroly nad čtyřmi letadly, se dvěmi narazilo do věžáků Světového obchodního centra, třetím zasáhlo Pentagon a se čtvrtým ztroskotalo na poli v Pensylvánii poté, co se jeho pasažéři vzbouřili a znemožnili teroristům dokončit jejich zlovolnou misi. Během pár hodin přišlo náhle a násilně o život více než 3000 nevinných lidí – většinou Američanů, ale i občanů 115 dalších zemí.

Jedenácté září 2001 bylo v každém případě strašlivou tragédií, ale nebyl to historický bod zvratu. Nestalo se předzvěstí nové éry mezinárodních vztahů, v níž by získali navrch teroristé s globální agendou nebo v níž by se tak okázalé teroristické útoky staly běžným jevem. Naopak: 11. září se nikomu nepodařilo napodobit. Navzdory pozornosti věnované „globální válce s terorismem“ byly nejvýznamnějšími událostmi posledních deseti let zavedení a rozšíření novátorských informačních technologií, globalizace, války v Iráku a Afghánistánu a politické vzedmutí na Blízkém východě.

Pokud jde o budoucnost, tu bude s daleko vyšší pravděpodobností definovat potřeba Spojených států dát si do pořádku ekonomické záležitosti, směřování Číny uvnitř vlastních hranici i mimo ně a schopnost světových vlád spolupracovat na obnově hospodářského růstu, omezit šíření jaderných zbraní a vyřešit energetické a ekologické problémy.

Je a bylo by nesprávné činit z odporu proti terorismu těžiště toho, co zodpovědné vlády ve světě dělají. Teroristé zůstávají ojedinělými odchylkami od normy, jejichž přitažlivost je přinejlepším omezená. Dokážou ničit, ale ne tvořit. Stojí za zaznamenání, že lidé, kteří vyšli do ulic v Káhiře a Damašku, nevykřikovali během volání po změně slogany al-Káidy ani nepodporovali její agendu.

Navíc byla zavedena opatření vedoucí k úspěšnému potlačení teroristů. Zpravodajská aktiva byla přesměrována. Hranice se staly bezpečnějšími a společnosti odolnějšími. Znatelně se zvýšila mezinárodní spolupráce – mimo jiné proto, že i vlády, které se na mnoha věcech nemohou shodnout, se na potřebě spolupráce v této oblasti shodnout dokážou.

Jistou roli zde hraje i vojenská síla. Al-Káida ztratila svou základnu v Afghánistánu, když byla od moci odstavena vláda Talibanu, která jí poskytovala útočiště. Americké speciální jednotky konečně našly na předměstí Islámábádu Usámu bin Ládina a zabily ho. Bezpilotní dálkově řízené letouny se ukázaly jako účinný nástroj k zabíjení značného počtu teroristů, včetně mnoha jejich nejvýznamnějších předáků. Slabé vlády lze učinit silnějšími a ty vlády, které tolerují či podporují terorismus, musí být volány k zodpovědnosti.

Pokrok však nelze zaměňovat s vítězstvím. Teroristy a terorismus nelze eliminovat stejně tak, jako nedokážeme zbavit svět nemocí. Vždy se najdou lidé, kteří se ve snaze o dosažení politických cílů uchýlí k použití síly proti nevinným mužům, ženám a dětem.

V určitých oblastech jsou teroristé skutečně na postupu. Pákistán zůstává útočištěm al-Káidy i některých nejnebezpečnějších světových teroristů. Směsice nestability, slabosti vlády a převládající ideologie v zemích, jako jsou Jemen, Libye, Somálsko či Nigérie, představuje živnou půdu pro teroristy, kteří se zde mohou organizovat, cvičit a připravovat k operacím – podobně jako to dělali před deseti lety v Afghánistánu. Z trosek starých skupin se ustavičně vynořují nové.

Existuje i stále větší nebezpečí domácího terorismu. Viděli jsme to ve Velké Británii a v USA. Internet jakožto jeden z velkých vynálezů moderního západního světa se projevil jako zbraň, kterou lze využít k podněcování a výcviku těch, kdo si přejí tomuto světu uškodit.

Otázka, kterou v říjnu 2003 položil tehdejší americký ministr obrany Donald Rumsfeld, je stejně naléhavá i dnes: „Daří se nám každý den dopadnout, zabít či odstrašit a odradit více teroristů, než kolik jich madrasy a radikální duchovní rekrutují, vycvičí a nasadí proti nám?“ Za jinak konstantních podmínek pravděpodobně ano. I menší teroristické úspěchy jsou však nákladné z hlediska zmařených životů, peněz a uzavírání jinak otevřených společností.

Co se s tím dá dělat? Žádný jediný všelék bohužel neexistuje. Založení palestinského státu nebude stačit těm teroristům, kteří si přejí zánik státu židovského, stejně jako dosažení kompromisu v otázce Kašmíru neuspokojí ty teroristy působící v Pákistánu, kteří ve vztahu k Indii sledují širší agendu. Snížení nezaměstnanosti je samozřejmě žádoucí, ale mnozí teroristé nepocházejí z chudobných poměrů. Pomoc při demokratizaci společností na Blízkém východě i jinde by mohla zmenšit pocit odcizení, jenž vede k radikalismu i horším věcem, ale to se snadno řekne a hůře dělá.

Samozřejmě chceme i nadále nacházet způsoby, jak sebe učinit zranitelnými méně a teroristy více. Ze všeho nejdůležitější však možná je ukončit zejména v arabských a islámských komunitách jakoukoliv akceptaci terorismu. Onen nigerijský otec, který varoval americké velvyslanectví v Lagosu, že se obává, co by mohl udělat jeho syn – než se zmíněný mladík pokusil o Vánocích 2009 odpálit na palubě letadla do Detroitu bombu –, je dobrým příkladem.

Teprve až se více rodičů, učitelů a lídrů společnosti bude chovat podobně, nábor teroristů ustane a policejní složky se začnou těšit plné spolupráci obyvatelstva. Terorismus musí přijít o legitimitu mezi těmi, kdo ho v minulosti podporovali či tolerovali – teprve pak začne ztrácet sílu.