Nutkání většiny lidí pojistit se nebo rozložit své investice není srovnatelné s jejich nutkáním koupit si pohovku či nové šaty. Není, ale mělo by. Pojišťovací, investiční a bankovní instituce se odnepaměti musí pilně ohánět, aby jednotlivce, firmy i vlády přesvědčily, že je potřeba si zaplatit za řízení rizik. Jejich úspěchy jsou sice působivé, ale nikoliv úplné: pro mnoho lidí je stále těžké připustit si vnitřní rizika a nejistoty vlastní ekonomické budoucnosti.

Právě proto téměř všechny vyspělé země mají povinné programy sociálního zajištění a zdravotního pojištění. Samozřejmě, že ve skutečnosti si lidé jsou velkých životních rizik vědomi. Jednoduše je ale ignorujeme, a to z důvodů vyplývajících z psychologie člověka.

Vazbu mezi rozumovým uchopením rizika a popudem k obraně proti němu zprostředkovává strach: během milionů let evoluce nám bylo vštípeno, abychom odhodlaně zasahovali proti bezprostředním a zřetelným hrozbám. Přiblíží-li se hrozivé divoké zvíře, cítíme strach a úzkost. Uvolňuje se adrenalin, naše pozornost se zaměří a probudí se v nás instinkt chránit své přátele a rodinu.

Avšak vzdálenější rizika naše emoce nezjitřují, a proto často odkládáme činy na neurčito. Platí také, že se více obáváme rizik s větší publicitou - zejména těch, jež nás mohou děsivými způsoby usmrtit. Po teroristických útocích z 11. září 2001 mnozí Američané cestovali do vzdálených míst raději vozem než letadlem, ačkoliv statistiky prokazovaly, že letecká doprava je nadále mnohem bezpečnější. Zároveň ovšem mnohé z těchto osob zřejmě patřily k milionům Američanů, již nepodstoupili každoroční lékařskou prohlídku.

Určování rizik, obzvláště závažných dlouhodobých rizik, je nepřesné a nesnadné. Prakticky žádné ekonomické statistiky předkládané v médiích rizika nestanovují. Abychom rizikům plně porozuměli, musíme mít dost představivosti a zamyslet se nad všemi rozmanitými cestami, jež vedou ke špatným koncům, a to včetně těch, které nemáme v živé paměti jako nedávné události. Musíme se bránit klamným závěrům, například představě, že určité riziko už neexistuje jen proto, že se za posledních několik desítek let neprojevilo jako nebezpečné.

Ještě další psychologickou překážkou je určitá účast ega na našem vlastním úspěchu. Naše tendence připisovat si všechny zásluhy za vlastní úspěchy nám brání přijmout možnost prohry nebo neúspěchu, neboť zvažování takových vyhlídek vyvolává pochybnosti ohledně vlastního sebeuspokojení. Sevědomí je skutečně jednou z nejsilnějších lidských potřeb: vnímání vlastního úspěchu v porovnání s ostatními nám poskytuje pocit smysluplnosti a duševní pohody.

Přijmout zásadní nahodilost života je tedy nesmírně těžké a protiví se to naší podvědomé psychologické potřebě řádu a odpovědnosti. Často si nechráníme to, co máme - například možnosti vydělávat a rozšiřovat své bohatství -, protože se mylně domníváme, že to za nás udělá naše přirozená nadřazenost.

Tento sklon je obzvlášť nápadný, dojde-li na veřejnou politiku. Pro představitele vlády je těžké obrátit se k národu ve věci hospodářských rizik, neboť není politicky rozumné zpochybňovat sebevědomí svých voličů. Avšak nikdo, kdo na věc nahlíží seriózně, nemůže tvrdit, že obrovská nerovnost mezi národy světa odráží zásadní rozdíly vrozených schopností nebo neměnných rysů.

V roce 2000 se například v Indii HDP na hlavu rovnal pouhým 7 procentům tohoto ukazatele v USA. Věří snad někdo, že je to způsobeno tím, že Američané jsou čtrnáctkrát bystřejší nebo charakternější než Indové? Je zřejmé, že relativní pozice těchto dvou zemí závisí na okolnostech, jež se mohou, ba musí změnit v reakci na hospodářské události a politická rozhodnutí.

Avšak pro lídry bohatých zemí je velice těžké hovořit o rizicích ve spojitosti s úspěšností vůči méně rozvinutým zemím, neboť k této úspěšnosti se až příliš těsně váže národní hrdost. Občané vyspělých zemí nemohou uvěřit - a ani nechtějí slyšet-, že jejich privilegované postavení se může vytratit, pokud nepodniknou náležité kroky, aby se pojistili proti rizikům, která jim hrozí.

Vyspělé země světa nejsou dnes například o nic méně závislé na ropě než v roce 1973, kdy jejich ekonomiky přidusilo embargo OPEC a ceny prudce vyletěly. Navzdory občasným snahám o úspory se bohaté země vždy vracejí do ,,vyjetých kolejí".

Většina firem si nestojí lépe a neřídí, ba ani si nepřipouští rozmanitá ekonomická rizika, jež ohrožují jejich zaměstnance. Mnohé svým zaměstnancům zajišťují pojištění a penzi, ale zároveň je přesvědčují, aby společnosti důvěřovali, že je bude zaopatřovat navždy, a dokonce aby investovali do firemních akcií. Když je pak zaměstnanec propuštěn ve středním věku nebo když společnost zkrachuje, náhle zhmotněné riziko nás může nepříjemně zaskočit.

Zavedení povinných programů sociálního zajištění a zdravotního pojištění a sociálních programů pro chudé občany bezesporu pomohlo omezit nejvážnější rizika, jimž lidé čelí. Problémem je ale neexistence promyšlené politiky, která by se postarala o to, aby byli jednotlivci chráněni proti širší škále hospodářských rizik ohrožujících jejich příjmy, investice a rodiny.

Je tedy zapotřebí vynajít nové instituce pro řízení rizik. Neměly by využívat státních garancí, nýbrž trhů, a přestože by neměly být povinné, měly by být navrženy v souladu s psychologickými mezemi člověka, aby jich lidé často využívali. Vzhledem k tomu, že o vnímání rizika víme dost, měli bychom chápat, že pomoci lidem vyrovnat se s riziky moderního života znamená oslovit jak jejich city, tak rozum.