Thursday, October 23, 2014
0

Jakápak krize eura?

MNICHOV – Navzdory obrovským záchranným balíkům se rozpětí úrokových sazeb v Evropě odmítá pohnout z místa. Trhy stále nenašly rovnováhu a vlády na jihozápadním okraji Evropy nervózně sledují vývoj událostí. Co se to děje?

Záchranné balíky byly sestaveny o víkendu 8.-9. května v Bruselu. Kromě programu ve výši 80 miliard eur, který už byl dohodnut pro Řecko, se státy Evropské unie dohodly na půlbilionové úvěrové lince pro další země v potížích. Mezinárodní měnový fond přihodil dalších 280 miliard eur.

Hnací silou v pozadí toho všeho byl francouzský prezident Nicolas Sarkozy, který si notoval s hlavami jihoevropských zemí. Klíčovými příjemci záchranných balíků se pak staly francouzské banky, jež byly nadměrně zasaženy jihoevropskými vládními dluhopisy.

Protože záchranná opatření nad rámec předem dohodnutého řeckého balíku nebyla na pořadu jednání bruselské schůzky, domnívala se německá kancléřka Angela Merkelová, že může bez obav odjet do Moskvy na oslavy konce druhé světové války – na rozdíl od Sarkozyho, jenž pozvání ruského premiéra Vladimira Putina odmítl. Ještě horší bylo, že vedoucí německé delegace onemocněl a po příjezdu do Bruselu byl hospitalizován. Německá delegace tak zůstala bez šéfa.

Sarkozy využil příležitosti a překvapil Německo tím, že vyhlásil systémovou krizi eura. Požádal o obrovské finanční částky a podle slov španělského premiéra Josého Luise Zapatera pohrozil, že nechá Francii vystoupit z eurozóny a rozbije francouzsko-německou osu, pokud Německo neotevře peněženku. Klauzule o zákazu sanací, jejíž zakotvení v Maastrichtské smlouvě si Německo kdysi vymohlo jako podmínku opuštění německé marky, po pouhých dvou dnech vyjednávání zanikla. Vládu nad Evropou převzal „Středozemní klub“, jak Němci označují jihoevropské země.

Přidala se dokonce i Evropská centrální banka, která nakoupila vládní dluhopisy předlužených zemí, přičemž využila kličky v Maastrichtské smlouvě a přehlasovala německé zástupce v bance. Evropský dům mocně zaskřípal. Německý prezident odstoupil krátce po těchto rozhodnutích – leckdo tvrdí, že kvůli nim. Německá politická elita se zmítá v chaosu a některé seriózní hlasy prosazují rozdělení eurozóny na severní a jižní část, přičemž Francie by byla zařazena do té druhé.

Já osobně tento názor nesdílím. Euro úspěšně ochránilo Evropu před kurzovými riziky a je užitečným krokem směrem k další evropské integraci. Stabilita zajišťovaná francouzsko-německou osou je navíc pro Evropu nepostradatelná.

Napětí vyvolaná Sarkozyho bezohledností nicméně ohrožují politickou stabilitu Evropy a zvyšují tržní nejistotu oproti stavu, který by byla navodila uvážlivější a koordinovaná záchrana. Dohodnuté programy nepostačí k uklidnění věřitelů a Německo s největší pravděpodobností nebude ochotno sklonit se ještě jednou před Sarkozym v nadcházejících jednáních o prodloužení záchranných opatření – přinejmenším v jejich současné podobě – nad rámec původně uvažovaných tří let.

Argumenty použité k ospravedlnění „převratu“ jsou pochybné. Aby překonali klauzuli o zákazu sanací, dramatizovali Sarkozy a další evropští lídři pokles jihoevropských vládních dluhopisů a tomu odpovídající zvýšení rozpětí úrokových sazeb. Tím, že oficiálně vyhlásili systémovou krizi eura – přestože ve skutečnosti šlo o pouhou nervózní tržní reakci týkající se vládních dluhopisů jen několika evropských zemí –, mohli uplatnit článek 122 Smlouvy o Evropské unii, jenž má zajistit pomoc členským zemím v případě přírodních katastrof vymykajících se jejich kontrole.

Vyhlášení systémové krize v podstatě jen přililo olej do ohně. Investoři totiž vzali evropské představitele za slovo, jelikož politici krizi obvykle zlehčují, nikoliv zveličují.

Sedmého května, kdy bylo vyhlášeno, že svět jde ke dnu, činilo průměrné rozpětí úrokových sazeb vůči Německu u zemí chráněných novým záchranným balíkem 1,08 procentního bodu. Poté se zdálo, že záchranné balíky stlačují rozpětí na mnohem nižší hodnoty, avšak optimismus vyhasl, když interpretace krize v podání evropských představitelů začala zasahovat stále více tržních protagonistů. V týdnu před 18. červnem se průměrné rozpětí vyšplhalo na 1,1 bodu.

Trh je dnes očividně stejně nervózní jako před oním květnovým víkendem. Do vyhlašování zániku eura je však ještě daleko. V roce 1995, krátce před startem eura, činilo příslušné rozpětí úrokových sazeb 2,6 procentního bodu, což je více než dvojnásobek dnešní úrovně. Euru jednoduše nic nehrozilo, když se ho evropští lídři rozhodli zachraňovat, a nic mu nehrozí ani teď. Trhy prostě směřují k nové rovnováze s vyššími úrokovými rozpětími, která budou odrážet vyšší riziko státního bankrotu některých evropských zemí – trochu jako v době před eurem, ovšem v daleko méně extrémní podobě.

Na tom není nic špatného. Po nalezení přiměřených rozpětí posuny na trhu skončí. A jakýkoliv politický pokus zastavit tento proces dříve je odsouzen k nezdaru. Neexistuje žádný důvod k panice a naopak všechny důvody zůstat v klidu a čekat, až se vytvoří nová rovnováha.

Rozpětí úrokových sazeb mezi bezpečnými a riskantními aktivy jsou pro fungující úvěrové trhy přirozená. Signalizují potenciální rizika a vynucují dluhovou disciplínu na straně vypůjčovatelů. Přesně to Evropa potřebuje. Pakt stability a růstu, který měl trestat země překračující deficitní hranici tří procent HDP, byl pouhý vtip: ani jedna svéhlavá země nebyla nikdy potrestána. Naštěstí se do věci nakonec vložily kapitálové trhy, které vnutily vládám nezbytná tvrdá rozpočtová omezení.

Tato disciplinovanost zastaví gigantický import kapitálu do zemí na okraji Evropy a ukončí fázi přehřátí vyvolanou sbližováním úrokových sazeb, které přineslo euro. Tyto země čeká pokles, který sníží jejich inflaci (a možná je přivede na pokraj deflace), zvýší jejich konkurenceschopnost a sníží jejich deficity běžného účtu platební bilance.

Naproti tomu Německo, které po zavedení eura trpělo relativní deflací a vleklým poklesem, zažije inflační boom, jenž sníží jeho konkurenceschopnost a přebytek běžného účtu. Francouzská ministryně financí Christine Lagardeová, jež si často stěžovala na obchodní nerovnováhy v Evropě, by měla tleskat těmto tržním reakcím, které její prezident bezděčně posílil.

Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured