Tuesday, October 21, 2014
0

Voliči versus sociální stát

STANFORD – Kanadský premiér Stephen Harper, který poprvé od nástupu do úřadu získal v parlamentu své země nadpoloviční většinu hlasů, pokračuje v pozoruhodné sérii celostátních volebních vítězství, přičemž ho podporují voliči, kteří požadují přinejmenším pozastavení a možná i určitý odklon od bobtnání sociálního státu.

Harperovo vítězství navíc přichází po oslnivém triumfu americké Republikánské strany v kongresových volbách v roce 2010 – po mohutné expanzi veřejných výdajů v důsledku finanční krize a recese přitom republikáni založili kampaň převážně na boji proti rozsahu a dosahu státu. Také britský premiér David Cameron (jenž stojí v čele středopravé koaliční vlády, stejně jako donedávna Harper) zvítězil na platformě omezení přemíry sociálního státu.

Další na řadě je očekávaná kandidatura francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho na znovuzvolení do funkce. Francie má vyšší daně i sociální dávky než Velká Británie, Kanada a USA. Navzdory počátečním snahám oklestit některé francouzské mandatorní výdaje zatím Sarkozy prosadil mnohem méně reforem než Cameron či Harper, nemluvě o Ronaldu Reaganovi nebo Margaret Thatcherové v 80. letech.

Někdo by mohl namítnout, že vlády se potýkají s tak hlubokými ekonomickými problémy, že ten, kdo je právě u moci, se musí poroučet z úřadu bez ohledu na ideologii. Harperovo znovuzvolení však svědčí o něčem jiném. Harper snížil kanadskou daň z obratu a firemní daně (které jsou dnes výrazně nižší než v USA) a podobně jako Cameron usiluje o rychlejší fiskální konsolidaci než americký prezident Barack Obama.

Potenciální význam těchto voleb musíme chápat nejen v kontextu recese, finanční krize a vládních zásahů vedených ve snaze se s nimi vyrovnat, ale i v širším kontextu historického vývoje sociálního státu v těchto zemích.

Patrné jsou následující trendy:

·        Ve všech čtyřech zemích dochází k výraznému růstu vládních výdajů jako podílu na HDP;

·        Ve všech zemích, zejména v USA a Velké Británii, došlo v posledních několika letech ke značnému zvýšení veřejných výdajů;

·        Francie má nejvyšší vládní výdaje vyjádřené jako podíl na HDP – podle OECD je to hodně přes 50% – a tento podíl se desetiletí od desetiletí setrvale zvyšuje;

·        Nejnižší podíl vládních výdajů na HDP vykazují v současné době USA, ačkoliv se v tomto směru značně přiblížily Kanadě v důsledku exploze výdajů od roku 2000 – vojenských výdajů prezidenta George W. Bushe a sociálních výdajů prezidenta Obamy;

·        Ze všech čtyř zemí zaznamenala nejnižší zvýšení veřejných výdajů jako podílu na HDP od roku 2000 Kanada;

·        Kanada a Velká Británie mají za sebou období výrazného snižování podílu vládních výdajů. Ve Velké Británii se tento podíl snížil v letech 1980-1990 (revoluce Margaret Thatcherové) o čtyři procentní body a do roku 2000 dále klesal. Kanadský podíl se zase v letech před finanční krizí snížil zhruba ze 45% na přibližně 40%;

·        Reaganova revoluce v USA obdobným způsobem zastavila trend růstu nevojenských výdajů.

A co hospodářská výkonnost měřená jako reálný HDP na obyvatele? Zmíněná čtveřice zemí se podle tohoto ukazatele řadí přesně obráceně než podle vládních výdajů (na základě dat z roku 2009 i z roku 2007 před krizí): USA ho mají nejvyšší a následují Kanada, Velká Británie a Francie. Jednoduchý korelační koeficient má v tomto případě hodnotu asi -0.9!

Zdá se, že voliči kápli na něco důležitého. Korelace ještě samozřejmě nedokazuje příčinnou souvislost; kromě velikosti, složení a povahy výdajů na sociální stát (a s nimi zřetelně souvisejících daní a dluhů) existují i spousty dalších faktorů ovlivňujících hospodářskou výkonnost. Vlády navíc poskytují služby – od obrany a vymáhání zákona až po humánní sociální záchrannou síť –, které jsou pro existenci úspěšné ekonomiky a společnosti nezbytné. Velikost sociálního státu – a eroze podnětů k práci, úsporám a investicím v důsledku vysokých daní a nafouknutých transferových plateb – nicméně představuje významnou překážku rychlejšího růstu příjmů.

Tato jednoduchá analýza by nás měla varovat před tím, jak přemýšlíme o kompromisech mezi dynamikou a bezpečností nebo růstem a přerozdělováním. Reálný příjem na obyvatele v USA je koneckonců asi o 40% vyšší než ve Francii, o 22% vyšší než v Kanadě a o 31% vyšší než ve Velké Británii.

Relativní historie sledovaly podobný trend (také zde ovšem nehrají roli pouze daně a výdaje, ale i další faktory). Například výhoda USA nad Francií se od roku 1980 zvýšila z 25% na 40% – v tomto období se podíl vládních výdajů na HDP v USA stabilizoval (až donedávna), zatímco ve Francii značně vzrostl. Podobně i francouzský reálný HDP na obyvatele převyšoval v roce 1980 stejný údaj ve Velké Británii, ale v roce 2000 byla Francie Británií předstižena a v roce 2007 už za ní zaostávala zhruba o 10%. Tyto rozdíly se rovnají celé generaci hospodářského pokroku.

Zdá se, že ti, kdo chtějí kontrolovat, reformovat a snižovat vládní výdaje, chápou základní obrázek správně. Je to nezbytná podmínka výrazného hospodářského pokroku. Takové je obecné poučení z historie – od revolucí Reagana a Thatcherové v USA a Velké Británii přes čerstvější zkušenost Stephena Harpera až po opakování odzkoušeného receptu, o které se dnes pokoušejí David Cameron a republikáni v americkém Kongresu.

Pouze čas ukáže, zda nedávné volby ve Velké Británii, v USA a v Kanadě signalizují ústup od bujení sociálního státu, anebo jde o pouhý dočasný odklon. Porovnání USA, Kanady, Velké Británie a Francie však prozrazuje, že v sázce je nesmírně mnoho.

Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured