NEW YORK – Před rokem jsem předpověděl, že ztráty amerických finančních institucí dosáhnou nejméně jednoho bilionu dolarů a dost možná se vyšplhají až na dva biliony. V té době panovala mezi ekonomy a politiky shoda, že tyto odhady jsou přehnané, protože se věřilo, že ztráty z podřadných hypoték činí pouze asi 200 miliard dolarů.

Tehdy jsem poukazoval na skutečnost, že jelikož Spojené státy a globální ekonomika sklouzávají do těžké recese, přesáhnou bankovní ztráty oblast podřadných hypoték a zasáhnou i hypotéky téměř bonitní a bonitní, jakož i oblast komerčních nemovitostí, kreditních karet, automobilových leasingů, studentských půjček, průmyslových a komerčních úvěrů, firemních dluhopisů, vládních dluhopisů, dluhopisů státních a místních samospráv i ztráty ze všech aktiv, které podobné půjčky sekuritizovaly. Americké banky již od té doby skutečně odepsaly více než jeden bilion dolarů (což byl můj optimistický odhad ztrát) a instituce jako MMF a Goldman Sachs dnes předpovídají ztráty přesahující dva biliony.

Pokud si však myslíte, že částka 2 biliony dolarů je již dost vysoká, pak nejnovější odhady mé výzkumné a poradenské společnosti RGE Monitor naznačují, že celkové ztráty z půjček poskytnutých americkými finančními institucemi a z pádu tržní hodnoty aktiv v jejich držení (produktů, jako jsou cenné papíry kryté hypotékami) se vyšplhají na zhruba 3,6 bilionu dolarů.

Americké banky a makléřské společnosti jsou vystaveny zhruba polovině tohoto objemu neboli 1,8 bilionu dolarů; zbytek ponesou na svých bedrech jiné finanční instituce v USA i zahraničí. Objem kapitálu určeného na krytí aktiv těchto bank činil loni na podzim pouhých 1,4 bilionu dolarů, což znamená, že americký bankovní systém je přibližně 400 bilionů v minusu a i po započtení vládní a soukromé rekapitalizace těchto bank se blíží nule.

Dalších 1,5 bilionu dolarů bude zapotřebí k tomu, aby se bankovní kapitál vrátil na úroveň před krizí, což je nezbytné kvůli vyřešení úvěrového zadrhnutí a obnovení půjček soukromému sektoru. Americký bankovní systém je tedy v agregátním měřítku v podstatě insolventní a nejinak vypadá i většina britského bankovního systému a řada kontinentálních evropských bank.

Existují čtyř základní přístupy, jak očistit bankovní soustavu, která čelí systémové krizi: rekapitalizace bank spolu s odkupem jejich toxických aktiv vládní „špatnou bankou“, rekapitalizace spolu s vládními zárukami – po první vykázané ztrátě bank – za toxická aktiva, soukromý odkup toxických aktiv s vládními zárukami (současný plán americké vlády) a otevřené znárodnění (říkejme mu třeba „nabytí vládou“, pokud se vám sprosté slovo „znárodnění“ nelíbí) nesolventních bank, jejich očištění a opětovný prodej soukromému sektoru.

První tři z těchto čtyř možností vykazují vážné nedostatky. V modelu „špatné banky“ hrozí, že vláda přeplatí špatná aktiva, jejichž skutečná hodnota je nejistá. Dokonce i v modelu se zárukami může dojít ke skrytému přeplacení vládou (nebo k přehnaně vysokým zárukám, které nebudou adekvátně ohodnoceny v podobě odměny pro vládu).

V modelu „špatné banky“ musí vláda řešit i další problém, totiž jak spravovat všechna špatná aktiva, která nakoupila – pro tento úkol postrádá odbornost. A velmi zatěžující návrh amerického ministerstva financí, který kombinoval odstranění toxických aktiv z účetnictví bank s poskytováním vládních záruk, byl tak neprůhledný a složitý, že ho trhy téměř ihned po oznámení potopily.

Znárodnění tak paradoxně může být tržnějším řešením: postihuje běžné i preferované akcionáře evidentně nesolventních institucí a případně i nezajištěné věřitele, pokud je nesolventnost příliš rozsáhlá, přičemž daňového poplatníka spravedlivě zvýhodňuje. Kromě toho může řešit problém správy špatných aktiv bank opětovným prodejem většiny aktiv a vkladů – s vládní zárukou – novým soukromým akcionářům po jejich předchozím očištění o špatná aktiva (jak se stalo v případě řešení krachu banky Indy Mac).

Znárodnění také řeší problém systémově důležitých bank, které jsou příliš velké, než aby mohly padnout, a proto je vláda potřebuje zachránit i za cenu vysokých nákladů pro daňové poplatníky. Celý problém se dnes totiž ještě zhoršil, poněvadž současný přístup vede k tomu, že slabé banky přebírají banky ještě slabší.

Fúze bankovních zombií připomíná situaci, kdy se opilci navzájem opírají o sebe ve snaze udržet se na nohou. Převzetí Bear Stearns a Washington Mutual bankou JPMorgan, převzetí Countrywide a Merrill Lynch bankou Bank of America a převzetí Wachovia bankou Wells Fargo tento problém jen podtrhují. Kdyby vláda tyto finanční obludy znárodnila, může je rozdělit a prodat soukromým investorům jako menší zdravé banky.

Švédsko tento přístup úspěšně použilo během své bankovní krize na počátku 90. let, zatímco současný přístup USA a Velké Británie by mohl skončit vznikem bankovních zombií na japonský způsob – ty také nebyly nikdy řádně restrukturalizovány a pouze zabetonovaly zmrazení úvěrů. Kvůli neschopnosti očistit banky se pak Japonsko deset let potácelo na pokraji deprese. Nebudou-li USA, Velká Británie i další ekonomiky postupovat vhodným způsobem, riskují podobný výsledek – mnohaletou recesi a cenovou deflaci.