Od doby, kdy mě šokující záběry krvavé řeže v Pekingu přivedly na cestu aktivisty za lidská práva, uběhlo již deset let. Tehdejší brutalita vlády a všechny zkušenosti a zážitky, které jsem od té doby nasbíral, mě přesvědčily o tom, že pokud se za tyto zločiny nikdo nezodpoví, zůstane budoucnost Číny ve hvězdách.

Den poté, co jsem shlédl záběry z Tchien-an-men v televizi ve Spojených státech, kde jsem se připravoval na doktorát, pustil jsem astrofyziku z hlavy a sedl na první letadlo do Číny. Dva měsíce jsem se v atmosféře teroru snažil zjistit, co se stalo; vyhýbal jsem se policii jak se dalo, scházel jsem se tajně s lidmi a předával jsem jim dary ze zahraničních sbírek na podporu obětí masakru a jejich rodin. Vrátil jsem se zpátky s prostým přesvědčením: zmasakrovat lidi může kdokoli, nikdo jim však nemůže vzít jejich touhu po svobodě.

Demonstrace roku 1989 daly milionům Číňanů poprvé šanci pocítit chuť politické svobody a naději na to, že budou mít slovo ve veřejném životě svého národa. Vláda ale toto nenásilné hnutí označila za „protirevoluční vzpouru“, čímž legitimizovala svou brutální odpověď a lidem dala jasně najevo, že politická liberalizace se nekoná.

Nyní se tvrdí, že Čína od té doby učinila krok kupředu: ekonomika posílila, životní standard se zvýšil a stát se již méně plete do každodenního života občana. Tento postoj však přehlíží skutečnost, že mnohé ze současných úspěchů rozvoje Číny se přímo vztahují k nedostatečné politické zodpovědnosti a průhlednosti. Čínská vláda nepřestává tchien-an-menské hnutí považovat za příčinu politického rozruchu a nástroj národní dezintegrace. Oficiální motto zní „Stabilita nade vše“. Jenomže stabilita postavená na represích je jako dům stojící na sopce.

Komunistická strana Číny hodila za hlavu vše kromě své marxistické rétoriky. Postrádá alternativní vizi budoucnosti země. Vsadila svou budoucnost na pokračující ekonomický růst, aby našla ospravedlnění pro svou verzi „stability“. Jakékoli zpomalení ekonomického růstu však zpochybní smysl této vynucené smlouvy se společností.

Vláda tedy nemá žádné odpovídající prostředky k tomu, aby zabránila rostoucím spontánním demonstracím dělníků bez práce nebo zchudlých zemědělců, o nespokojených náboženských sektách nemluvě. Když vláda nedávno dmýchala pod plameny xenofobního nacionalismu zažehlé bombardováním čínského velvyslanectví v Bělehradě, byl to jen jeden ze signálů její hluboké nejistoty, který se mimo jiné projevuje i násilným potlačováním disidentských hlasů.

Ti, kteří pamatují onu sílu a moc probuzení v roce 1989, si uvědomují, jak je zásadně důležité, aby tento duch v Číně nezemřel, chce-li Čína projít současnou transformací v klidu a míru. Proto věříme, že oprava onoho úředního a zatracujícího „rozsudku“ je tolik důležitá. Čínská vláda musí přiznat, že masakr na Tchien-an-men v roce 1989 byl zločinem proti čínskému obyvatelstvu. Teprve toto bude první krok ke spravedlnosti, národnímu usmíření a skutečné stabilitě.

Tato oprava se v praxi uskuteční následujícím způsobem. Za prvé, vláda musí veřejně prohlásit, že demonstrace v roce 1989 nebyly „kontrarevoluční vzpourou“. Za druhé, musejí být propuštěny tisíce politických vězňů, kteří si stále odpykávají trest v čínských pracovních táborech za „zločiny“ spáchané v souvislosti s demokratickým hnutím z roku 1989. Za třetí, čínská vláda se musí veřejně omluvit obětím, zraněným a jejich rodinám a poskytnout jim odpovídající odškodné. Za čtvrté, čínská vláda musí povolit návrat do vlasti stovkám politických emigrantů, mezi něž patřím i já.

Nakonec se musí konat nezávislý soud, který vyšetří okolnosti masakru ze čtvrtého června, a ti, kteří jsou odpovědni za vraždy a jiné hrůzy, včetně bývalého premiéra Li Pchenga, musejí být obžalováni a postaveni před soud.

Tyto kroky nebudou snadné; vyžadují existenci odvážné politické vize, která hledí skrz zájmy vládnoucí elity do budoucnosti čínského národa. Jedině a pouze cestou opravy rozsudku bude nové čínské vedení schopno obnovit veřejnou morální zákonnost, která byla před deseti lety zavražděna. Toto je jediný výchozí bod pro dlouhodobou politickou reformu, která je absolutně nezbytná, má-li Čína vstoupit do 21. století jako velký národ a odpovědný člen mezinárodního společenství.

Tchien-an-men a jeho duch patří celému světu. Oprava rozsudku o čtvrtém červnu 1989 bude nejen milníkem na cestě k demokracii, k respektování lidských práv a k vládě zákona v Číně; bude to celosvětové vítězství míru a spravedlnosti.