FLORENCIE – V dobře známé Krylovově bajce o vlkovi a beránku mohl vlk beránka snadno beze slova sežrat, ale raději mu nastínil své „důvody“. Nejprve beránka vyplísnil, že mu kalí pitnou vodu (přestože stál vlk výše po proudu). Poté tvrdil, že ho beránek před rokem urážel (beránek byl přitom jen šest měsíců starý). A nakonec zavrčel, že se beránek provinil už tím, že má vlk hlad, a vzápětí se do něj pustil.

Vlkovo „ospravedlňování“ svého zlovolného počínání bylo luxusem, který si mohl dovolit. Také charta Organizace spojených národů v dnešní době právně zavazuje „vlčí státy“ – tedy velké mocnosti –, aby přednesly důvody pro použití ozbrojeného násilí. Pro pětici stálých členů Rady bezpečnosti je to ještě nezbytnější, poněvadž v případě závažného porušení charty proti nim nejsou k dispozici žádné sankce s výjimkou veřejného odsouzení.

Rusko předneslo několik různých důvodů, aby ospravedlnilo svou ozbrojenou intervenci do Gruzie, kde jsou odtrženecké regiony Abcházie a Jižní Osetie stále součástí suverénní Gruzie. Kreml tvrdí, že jeho invaze měla za cíl 1) zastavit gruzínskou agresi proti Jihoosetincům, 2) ukončit etnické čistky, genocidu a válečné zločiny páchané na těchto územích Gruzií, 3) ochránit ruské státní příslušníky a 4) bránit Jihoosetince na základě mírové dohody podepsané v roce 1992 Borisem Jelcinem a Eduardem Ševardnadzem.

Žádný z těchto právních argumentů však neobstojí. Vyslání vojáků do Jižní Osetie bylo bezpochyby politicky neuvážené, ale Gruzie jím neporušila žádné mezinárodní pravidlo, jakkoliv může být její suverenita na těchto územích formální. Stejně tak zjevně nedošlo ke genocidě ani k etnickým čistkám, a pokud byly spáchány válečné zločiny, ty samy o sobě neospravedlňují vojenskou invazi. Jihoosetinci navíc mají ruskou státní příslušnost pouze díky tomu, že jim ji Rusko nedávno jednostranně přiznalo. A konečně dohoda z roku 1992 umožňuje pouze monitorování vnitřního napětí, nikoliv masivní nasazení vojenské síly.

Proto jsou „ospravedlnění“ Kremlu stejně jako v Krylovově bajce bezobsažná. Rusko porušilo článek 2 charty OSN, který členům ukládá, aby se „vystříhali ve svých mezinárodních stycích hrozby násilím neb použití násilí ať proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti kteréhokoliv státu“.

Z bajky plyne několik ponaučení. Prvním z nich je poznání, že když se beránek jako Gruzie zachová chytře a vyžádá si ochranu jiného vlka – v tomto případě NATO –, musí být tento vlk opatrný, protože každý vlk střeží své území a je odhodlán „chránit“ všechny beránky, kteří spadají do jeho „jurisdikce“.

Za druhé platí, že velké mocnosti sice v otázce použití síly de facto nejsou vázány mezinárodními pravidly, avšak řídí se jakousi nepsanou „padoušskou dohodou“, že se budou chovat podobně. Západ tuto dohodu porušil v roce 1999 v Kosovu: mocnosti NATO nejprve zaútočily na Kosovo a na Bělehrad, čímž porušily chartu OSN (ačkoliv na to měly morální právo, poněvadž bylo nutné zastavit závažná zvěrstva, která se tam děla), a poté Západ podpořil a požehnal odtržení Kosova. V důsledku tohoto nebezpečného precedentu se již Rusko necítí nepsanou dohodou vázáno.

A konečně platí, že jelikož v Gruzii trpěli a stále trpí převážně civilisté, je nezbytné, aby světové společenství prosazovalo trvalé řešení, jak se slibuje v dohodě podporované francouzským prezidentem Nicolasem Sarkozym. Žádné trvalé řešení však není na obzoru, poněvadž ruské síly křiklavě porušují zmíněnou dohodu – i mezinárodní zvykové právo – a setrvávají nejen v Abcházii a Jižní Osetii, ale i v mnoha dalších částech Gruzie. Oba odtrženecké regiony již vyhlásily nezávislost a Moskva jejich odštěpení požehnala – pravděpodobně jde o první krok k jejich přičlenění k Rusku.

Gruzie zvolila cestu, kterou beránci (malé země) v konfrontaci s vlky (velkými mocnostmi) obvykle volí. Zahájila právní řízení proti Rusku, a to jak u Mezinárodního soudního dvora za údajné porušení konvence OSN o rasové diskriminaci, tak u Evropského soudu pro lidská práva za údajné porušení článků 2 (právo na život) a 3 (zákaz nehumánního a ponižujícího jednání) Evropské konvence lidských práv. Protože je Gruzie smluvní stranou Římského statutu Mezinárodního trestního soudu (ICC), mohla také požádat prokurátora ICC, aby prošetřil ruská nařčení z válečných zločinů a genocidy i gruzínská nařčení ze zločinů Ruska. Gruzie to kupodivu neudělala, ale prokurátor ICC naštěstí sám oznámil, že situaci v Gruzii průběžně „analyzuje“.

Je zřejmé, že zákon sám o sobě nemusí být schopen poskytnout správné řešení tak složité a nebezpečné situace. Trvalé řešení může nabídnout jen politika a diplomacie. Protože se však obě strany odvolávají na mezinárodní právo, směrodatná právní rozhodnutí v těchto otázkách je snad dotlačí k dosažení trvalé dohody.