CAMBRIDGE – Proč stále všichni nedávnou finanční krizi označují jako Velkou recesi? Vždyť tento termín se zakládá na nebezpečně mylné diagnóze problémů, s nimiž se Spojené státy a další země střetají, což ústí v chybné prognózy a špatné politické přístupy.

Pojem „velká recese“ vytváří dojem, že ekonomika odpovídá obrysům typické recese, jen je silnější – něco jako opravdu nepěkné nachlazení. Právě proto docházejí k tak chybným výsledkům prognostici a analytici, kteří se během současného poklesu snaží hledat analogie s dřívějšími poválečnými recesemi v USA. Navíc na přesvědčení, že nakonec jde vlastně jen o hlubokou recesi, již lze přemoci štědrou porcí konvenčních politických nástrojů, ať už fiskální politiky či masivních sanací, spoléhá příliš mnoho tvůrců politik.

Skutečný problém ale tkví v tom, že globální ekonomika je zle předlužená a z této situace není rychlé cesty ven bez programu přesunu bohatství od věřitelů k dlužníkům, ať už skrze úpadky, finanční represi nebo inflaci.

Přesnějším, ač méně konejšivým označením pro probíhající krizi je „Druhá velká kontrakce“. Carmen Reinhartová a já jsme tuto přezdívku navrhli ve své knize This Time is Different (Tentokrát je to jiné) z roku 2009, na základě diagnózy krize jako typické hluboké finanční krize, nikoliv typické hluboké recese. První „velkou kontrakcí“ samozřejmě byla Velká hospodářská krize, jak zdůraznila Anna Schwarzová a pozdní Milton Friedman. Kontrakce se netýká jen výstupu a zaměstnanosti, jako za běžné recese, ale i dluhu a úvěrů a zkracování dluhové páky, k jehož dokončení je obvykle zapotřebí mnoho let.

Proč se dohadovat nad sémantikou? Inu, představte si, že máte zápal plic, ale myslíte si, že je to jen silné nachlazení. Mohlo by se snadno stát, že nebudete užívat správné léky, a rozhodně byste očekávali, že se váš život vrátí k normálu mnohem rychleji, než je realistické.

Obnovení růstu během konvenční recese přináší přiměřeně energický návrat k normalitě. Nejenže ekonomika získá zpět ztracenou půdu pod nohama, ale během roku obvykle dožene svůj stoupající dlouhodobý trend.

Důsledky typické hluboké finanční krize jsou něco naprosto jiného. Jak jsme s Reinhartovou doložili, ekonomice obvykle trvá přes čtyři roky, než vůbec dospěje k téže výši příjmů na hlavu, jaké dosáhla na vrcholu před krizí. Při zohlednění široké škály makroekonomických proměnných, včetně výstupu, zaměstnanosti, zadlužení, cen nemovitostí, a dokonce akcií, se naše kvantitativní kritéria založená na dřívějších hlubokých poválečných finančních krizích prozatím ukazují jako mnohem přesnější než konvenční logika recese.

Mnozí komentátoři tvrdí, že fiskální stimulace neselhala v prvé řadě proto, že byla založena na omylu, ale prostě proto, že nebyla dostatečně rozsáhlá, aby přemohla „velkou recesi“. Jenže za „velké kontrakce“ je problémem číslo jedna přílišný dluh. Mají-li vlády, které si zachovávají silná úvěrová hodnocení, utrácet vzácné zdroje efektivně, nejúčinnějším přístupem je katalyzovat restrukturalizace a redukce dluhu.

Vlády by například mohly napomáhat snižování hodnoty hypoték výměnou za podíl na budoucím zhodnocování cen domů. Analogicky lze postupovat u států. Například voliče v bohatých zemích Evropy by snad bylo možné přesvědčit, aby se podíleli na mnohem větší pomoci Řecku (dostatečně velké, aby skutečně zabrala), výměnou za vyšší splátky za deset až patnáct let, bude-li řecký růst předčit očekávání.

Existuje nějaká alternativa k rokům politických vytáček a nerozhodnosti?

Ve svém komentáři z prosince 2008 jsem prohlásil, že jediným proveditelným způsobem jak zkrátit nadcházející období bolestného zkracování dluhů a pomalého růstu by byla vytrvalá dávka mírné inflace, řekněme 4-6%, po dobu několika let. Samozřejmě, inflace je nespravedlivým a svévolným převodem příjmu ze střadatelů na dlužníky. Jenže v posledku je takový transfer nejpřímočařejším přístupem k rychlému zotavení. Nakonec k ní beztak tím či oním způsobem dojde, jak právě bolestivě zjišťuje Evropa.

Někteří pozorovatelé pokládají návrh na i jen mírně zvýšenou inflaci za jistou formu rouhačství. Velké kontrakce jsou však, na rozdíl od recesí, velmi zřídkavými událostmi, k nimž dochází asi jednou za 70 až 80 let. Jde o doby, kdy centrální banky musí vynaložit část své věrohodnosti, kterou nahromadí během normálních časů.

Velký spěch, s nímž se naskakovalo na vlnu „velké recese“, byl důsledkem toho, že většina analytiků a tvůrců politik vycházela z chybného rámce. Dnes už je bohužel až příliš zřejmé, jak se mýlili.

Připustit, že jsme doposud vycházeli ze špatného rámce, je první krok k nalezení řešení. Dějiny ukazují, že když se zvedne kouř, recese se často přejmenují. Možná že dnes se kouř rozptýlí o něco rychleji, pokud ihned strhneme nálepku „velká recese“ a nahradíme ji něčím mnohem přiléhavějším, třeba „velká kontrakce“. Je sice příliš pozdě, abychom vzali zpět chybné prognózy a chybné politiky, jimiž se vyznačovalo období po finanční krizi, ale ještě je čas, abychom se předvedli lépe.