Nepříjemným průvodním jevem globalizace, s nímž nikdo nepočítal, je její zhoubný účinek na demokracii. Přestože se státy světa stále více demokratizují, zdá se, že globální součet demokracie se snižuje. Globalizace na tom nese nemalý podíl viny.

Demokracie znamená mnoho věcí, jejím základním principem je ale požadavek, aby občané mohli volit ty, kteří budou stát v jejich čele, a aby každý jejich hlas měl stejnou váhu. Globalizace však bohužel znamená i to, že některé státy mohou uplatňovat asymetrický vliv. Amerika může narušit obchodní aktivity Kuby nejen tím, že omezí vlastní obchodní aktivity s tímto ostrovem, ale i tím, že pohrozí sankcemi všem, kdo s Kubou obchodují nebo do ní investují. Kuba ovšem americkou ekonomiku nijak významně ohrozit nemůže. Obdobně také například Čína může poškodit Tchaj-wan způsobem, jež Tchaj-wan nemůže opětovat.

Mocné země samozřejmě odjakživa zasahovaly do suverenity menších a slabších. Připomeňme jeden (dost možná smyšlený) příběh: jednou jeden indický diplomat ukázal Stalinovi mapu jižní Asie. ,,Indie je velká země," poznamenal Stalin. Pak ukázal na Srí Lanku a zeptal se: ,,A jak se jmenuje tenhle malý indický ostrůvek?" ,,Ten nepatří k Indii," odpověděl diplomat, ,,je to nezávislý stát." ,,A proč?" podivil se Stalin.

Globalizace dominantním státům dává celou škálu nových nástrojů (vedle války), jak uplatňovat svůj vliv vůči ostatním zemím. Především jsou to peníze. Okamžité elektronické spojení a neustále se zdokonalující systém globálních záruk umožňují přeshraniční tok kapitálu, jaký dosud neměl obdoby. Rychlé stažení takového kapitálu pak může mít katastrofální vliv, jak jsme ostatně viděli v roce 1997, kdy supervýkonné asijské ekonomiky podlehly finanční krizi.

V roce 1998, v průběhu asijské krize, musela Korea, chtěla-li získat záchranný balíček, který jí nabídlo několik vyspělých zemí - především Japonsko a Spojené státy -, zrušit zákaz dovozu některých japonských produktů a otevřít svůj bankovní sektor zahraničním bankám (to chtěly USA). Slabší země mají jen pramalou šanci tuto politiku nějak ovlivnit. Podobnou funkci mají také obchodní sankce, jež sledují politické či bezpečnostní cíle.

Dalším z důsledků volnějšího toku kapitálu je větší propojování různých trhů. Propad na thajském trhu bydlení dokáže thajský baht oslabit jako nikdy předtím; propad indické rupie dokáže přivodit takový kolaps indické burzy, jaký by ještě před deseti lety byl nemyslitelný.

Příčinou tohoto jevu je silná přítomnost zahraničních investorů. Předpokládejme, že Newyorčan si na bombajské burze koupí akcie. K tomu je třeba dolary směnit na rupie, za něž budou koupeny akcie. Cílem ovšem není podržet rupii, ale vydělat peníze, které budou nakonec opět směněny na dolary. Představme si dále, že směnný kurz rupie se pak začne propadat. Zahraniční investor se bude pochopitelně chtít zbavit indických akcií. Přestože pokles směnného kurzu, jenž není doprovázen poklesem cen akcií, ještě není pro indické investory důvodem opouštět akciový trh, pokud začne akcie prodávat dostatečný počet zahraničních investorů, ceny akcií začnou klesat, což přinutí zbavovat se akcií i domácí investory.

Co můžeme s tímto rozkladem globální demokracie a zodpovědnosti dělat? Utopistické projekty jako globální vláda nebo globální banka, jež by se zodpovídaly všem zemím světa, jsou vzdáleným snem. Náš svět potřebuje systém, kde by v mezinárodních organizacích, jež jsou prostředníky světové ekonomiky a mezinárodních vztahů (MMF, WTO, Světová banka a OSN), měli chudí stejný hlas jako bohatí.

Ve většině dnešních mezinárodních organizací stojí dnes této rovnoprávnosti a spravedlnosti v cestě nejméně dva faktory. Za prvé je to otevřený kanál, který zemím, jež do organizací jako MMF nebo Světová banka přispívají větším dílem, dává větší podíl hlasů.

Druhým faktorem je chybějící transparentnost v rozhodovacích procesech. Je-li v domácí demokratické politice proces rozhodování průhledný, je pro jakoukoli skupinu mnohem obtížnější ovlivnit vývoj jednání. Velké firmy a armáda jsou schopny prosadit své zájmy spíše v Pákistánu než v Indii, neboť indická vláda se k přezkoumávání staví mnohem otevřeněji než vláda pákistánská.

Totéž platí i pro mezinárodní organizace. Díky větším personálním i peněžním příspěvkům v nich mocnější národy mívají větší slovo. Rozhodnutí, jež probíhají za zavřenými dveřmi, bývají snadněji stočena v jejich prospěch. Například WTO. Přestože se řídí principem jednoho hlasu pro jednu zemi, vnímá ji veřejnost jako rezervaci bohatých zemí. Je tomu tak díky čemusi, co můžeme nazvat ,,efektem herecké šatny", tedy tomu, co se děje v zákulisí. Má-li WTO být demokratickou institucí, nesmí dovolit, aby se její herecké šatny zmocnila hrstka privilegovaných.

Tento problém se nejjasněji projevuje při rokováních o mezinárodních pracovních standardech. Ačkoli je prý jejich cílem ochrana zájmů pracujících rozvojového světa, nejvíce se proti nim ozývají chudé země, a právem. Podoba těchto standardů - a úvahy o využití obchodních sankcí k jejich prosazování - se podezřele blíží tomu, oč usilují protekcionistické lobby v průmyslových zemích. Vzhledem k tomu, že slovo bohatých zemí má větší váhu, to ani moc nepřekvapí.

Fakt, že pobuřuje už jen zpochybnění větší hlasovací moci bohatých zemí (které finančně přispívají větší měrou) dokazuje, jaký kus cesty ještě musíme ujít, než dospějeme ke globální demokracii. Fakt, že Bill Gates nemá v amerických volbách více hlasů díky tomu, jakou hojnou měrou přispívá do státní kasy, přeci také nikoho nepobuřuje. Pobuřující by už vlastně bylo jen to, kdyby to někdo navrhl.

Je to proto, že demokracie v rámci jedné země je věc jasná, vyzkoušená a dávno vyřešená. Teď ale přichází doba, kdy každá taková země musí mít rovné hlasovací právo i na mezinárodní úrovni, a to bez ohledu na její bohatství, poněvadž jedním ze základních principů demokracie je, že výhoda bohatství se nesmí slučovat s výhodou silnějšího volebního hlasu.

Když myšlenka jednoho hlasu na jednu osobu vznikala, předpovídali feudální statkáři naprostý chaos v rozhodování. Mýlili se. V zájmu globální stability, ekonomické efektivnosti a rovněž boje proti terorismu je naší povinností naučit mezinárodní organizace větší demokracii. Nebude to sice v bezprostředním zájmu každé země, zvláště těch velkých a mocných ne, avšak z dlouhodobějšího hlediska je to v osvíceném zájmu celého lidstva.