55

Cena za nerovnost

NEW YORK – Amerika se ráda pokládá za zemi příležitostí a ostatní na ni povětšinou pohlížejí ve stejném světle. Jenže ač všichni dokážeme vyjmenovat příklady Američanů, kteří se sami vypracovali na vrchol, ve skutečnosti záleží na statistikách: v jakém rozsahu závisejí životní šance jednotlivce na příjmu a vzdělání jeho rodičů?

V současnosti čísla prozrazují, že americký sen je mýtus. Rovnost příležitostí je dnes ve Spojených státech menší než v Evropě – či v kterékoli jiné vyspělé průmyslové zemi, pro niž existují data.

Právě to je jeden z důvodů, proč v Americe nacházíme nejvyšší míru nerovnosti ze všech vyspělých zemí – a odstup od ostatních narůstá. Během „oživení“ let 2009-2010 pouhé 1 % lidí s nejvyššími příjmy ukořistilo 93 % růstu příjmů. Jiné indikátory nerovnosti – bohatství, zdravotní stav a předpokládaná délka života – jsou stejně zlé nebo ještě horší. Zcela zřetelně převládá trend koncentrace příjmů a bohatství na vrcholu, vyprazdňování středu a přibývání chudoby vespod.

Jednou věcí by bylo, kdyby vysoké příjmy těch na vrcholu plynuly z většího přispění společnosti, ale Velká recese ukázala opak: přemrštěné bonusy dostali i bankéři, kteří globální hospodářství, jakož i své vlastní firmy přivedli na pokraj krachu.

Bližší pohled na ty na vrcholu odhaluje nepřiměřenou úlohu dobývání renty: někteří své bohatství získali uplatňováním monopolní moci, jiní jsou výkonnými řediteli, kteří využili vad v systému řízení firem, aby sami kořistili nadměrný díl firemních zisků, a ještě jiní zužitkovali politické konexe a těžili z vládní štědrosti – buď skrze příliš vysoké ceny za to, co nakupuje vláda (léky), anebo příliš nízké ceny za to, co vláda prodává (těžební práva).

Obdobně platí, že část bohatství lidí z finančnictví pochází z vykořisťování chudých, skrze dravé půjčky a nečestné praktiky v oblasti kreditních karet. Ti na vrcholu se v takových případech obohacují přímo na úkor těch na dně.

Nemuselo by to být až tak zlé, kdyby bylo alespoň zrnko pravdy v ekonomické teorii stékajících kapek – prazvláštní představě, že obohacování těch na vrcholu prospěje všem. Většina Američanů se ale dnes má hůř – s nižšími reálnými (inflačně očištěnými) příjmy – než v roce 1997, tedy před dekádou a půl. Všechny přínosy růstu směřovaly na vrchol.

Obhájci americké nerovnosti tvrdí, že chudí ani lidé středních vrstev by si neměli stěžovat. Přestože z koláče dostávají menší podíl než v minulosti, díky přispění bohatých a extrémně bohatých koláč roste tak rychle, že velikost jejich dílku je ve skutečnosti větší. Důkazy tomu opět kategoricky protiřečí. Vždyť Amerika rostla mnohem rychleji v dekádách po druhé světové válce, kdy rostla společně, než od roku 1980, kdy se začala štěpit.

Nemělo by to překvapovat, jestliže člověk chápe prameny nerovnosti. Dobývání renty pokřivuje ekonomiku. Ač jistou roli samozřejmě hrají tržní síly, trhy formuje politika; a v Americe, s jejím zpola korupčním systémem financování kampaní a průchodností mezi vládou a obchodní sférou, politiku formují peníze.

Tak například úpadkový zákon, který oproti všemu ostatnímu upřednostňuje deriváty, leč neumožňuje zrušení studentského dluhu, ať bylo poskytnuté vzdělání jakkoli neadekvátní, obohacuje bankéře a ožebračuje mnoho lidí na dně. V zemi, kde nad demokracií trumfují peníze, je taková legislativa už předvídatelně častá.

Růst nerovnosti ale není nevyhnutelný. Existují tržní ekonomiky, kterým se daří lépe, a to ve smyslu růstu HDP i stoupajících životních úrovní většiny občanů. V některých dokonce nerovnosti ubývá.

Amerika za vytrvalé směřování opačným směrem platí vysokou cenu. Nerovnost vede k nižšímu růstu a slabší efektivitě. Nedostatek příležitostí znamená, že nejhodnotnější aktivum – lidé – se plně nevyužívá. Mnozí na dně nebo i ve středních vrstvách nezužitkují svůj potenciál, protože bohatí, kteří nepotřebují mnoho veřejných služeb a bojí se, že silná vláda by mohla přerozdělovat příjmy, využívají svého politického vlivu ke snižování daní a osekávání vládních výdajů. To vede k nedostatečným investicím do infrastruktury, školství a technologií, a tedy brzdí motory růstu.

Velká recese nerovnost ještě zhoršila, neboť škrty v základních sociálních výdajích a vysoká nezaměstnanost vyvíjejí tlak na snižování mezd. Navíc jak Expertní komise OSN pro reformy mezinárodní měnové a finanční soustavy, prošetřující příčiny Velké recese, tak Mezinárodní měnový fond varují, že nerovnost vede k ekonomické nestabilitě.

Nejdůležitější je však to, že nerovnost v Americe podkopává její hodnoty a identitu. Jestliže nerovnost dosahuje takových extrémů, není divu, že její důsledky se projevují v každém veřejném rozhodnutí, od uskutečňování měnové politiky po rozpočtové alokace. Amerika se nestala zemí „spravedlnosti pro všechny“, ale spíš zemí protěžování bohatých a spravedlnosti pro ty, kdo si ji mohou dovolit – což bylo zcela zřetelné během hypoteční krize, kdy velké banky byly přesvědčeny, že jsou příliš velké nejen na to, aby zkrachovaly, ale i na to, aby byly pohnány k zodpovědnosti.

Amerika se už nemůže považovat za zemi příležitostí, jíž kdysi bývala. Zůstat to tak ale nemusí: na oživení amerického snu ještě není pozdě.

Z angličtiny přeložil David Daduč