NEW YORK – Elity jsou ve všech koutech světa v obležení. Aktivisté pořádající „čajové dýchánky“ v amerických satelitních městečkách zuří a tepou takzvané liberální elity New Yorku, Washingtonu a Hollywoodu. Populističtí demagogové v Evropě, například Geert Wilders v Nizozemsku, zuří a tepou „usmiřovatele“ islámu z řad elit. V Thajsku zase demonstranti z venkovského severovýchodu země, odění do červených triček, běsní a tepou vojenské, společenské a politické elity z Bangkoku.

Prvním principem demokracie je, že vláda se musí zakládat na všeobecném souhlasu, i když ji třeba tvoří strany, jež mnoho lidí nevolilo. Celosvětová zlost namířená proti voleným vládám jasně ukazuje, že tento konsenzus se nebezpečně třepí. Víc a víc lidí v demokratických zemích trápí pocity nedostatečného zastoupení, obavy a vztek. A vinu přičítají elitám.

Jde sice o fenomén celosvětový, ale jeho příčiny se stát od státu liší. Americký populismus není stejný jako populismus thajský. Ve Spojených státech hrají významnou úlohu kultura a rasa – například kultura nošení zbraně a znechucení černošským prezidentem s diplomem z Harvardu, který hovoří jako profesor práva.

V Thajsku rozhořčení pramení z domnělého přehlížení chudých na venkově ze strany vládnoucí třídy opírající se o velké firmy, armádu a krále. Populistický miliardář a bývalý premiér Thaksin Šinavatra se zdál jiný. Použil své obrovské jmění a venkovské oblasti zkropil penězi. Lidé na venkově, vděční za tuto štědrost, mu dvakrát dali hlas.

Thaksin, autoritářský, neotesaný a poněkud megalomanský (téměř jako by sám byl králem), byl thajskou obdobou Silvia Berlusconiho. Z úřadu byl sesazen v roce 2006, po nekrvavém vojenském převratu, který podpořila bangkocká střední třída, jejíž příslušníci vyšli do ulic ve žlutých tričkách (v barvě thajského království). Právě probíhající vzpoura v červených tričkách na podporu Thaksina je jistou odvetou.

V Evropě platí, že moc Evropské unie, často neřízené přistěhovalectví a ekonomická globalizace nahlodávají pocity národní příslušnosti, zastoupenosti národní vládou či sounáležitosti s národní kulturou. Následného strachu ze ztráty národní identity zneužívají demagogové spílající multikulturalismu a varující před „islamizací“ Západu.

Pocit, že globalizace vytváří nové třídy majetných a nemajetných, je faktor rozdmýchávající většinu současných forem populismu, bez ohledu na národní rozdíly. Nová technika, bez níž by globalizace nebyla možná, se přitom využívá i k burcování lidí k podpoře populistických cílů.

Hrdinka amerického hnutí čajových dýchánků Sarah Palinová je bytost formovaná internetovým štěbetáním a obrovskou novou blogosférou stejnou měrou jako televizí a rozhlasem – a možná že i větší. Ostatně právě posun veřejné debaty z tisku hlavního proudu na internet přispěl k roztříštění autority tradičních elit: editorů novin, politických komentátorů, akademiků, politiků. V kyberprostoru si může vzít slovo každý. To je nepochybně demokratičtější, ale je teď pro lidi těžší oddělovat nesmysly od pravdy a demagogii od racionální politické debaty.

Tón populistických hnutí, ať už v Evropě, Asii nebo USA, jako by naznačoval, že elity jsou příliš mocné a že vévodí obyčejným lidem, jejichž hlas přehlušují liberálové, multikulturalisté a uhlazené městské typy. Jde o běžnou formu populistické paranoie, již v USA posilují moderátoři rozhlasových talk show a televizní společnost Fox a v Evropě lidé jako Wilders.

Do jisté míry si za to mohou elity samy. Přistěhovalectví v Evropě schází řád, a kdo si nad tím posteskl, byl hbitě odmítán jako rasista. Poté, co se bangkočtí nositelé žlutých triček postavili za vojenský puč, aby se zbavili Thaksina, mohou stěží obviňovat červená trička z používání nedemokratických taktik ve snaze přimět současnou vládu k rezignaci. Američtí liberálové se také často provinili úšklebky nad gustem a zvyklostmi svých maloměstských krajanů.

Na celosvětový vzestup populismu však lze nahlížet i jinak. Skutečným problémem tradičních elit možná není přílišná moc, ale moc nedostatečná. Chabá důvěra v politické elity se váže k podezření, které není úplně proti rozumu, že volené vlády mají chatrné pravomoci. Lidé se domnívají, že skutečná moc sídlí jinde – na Wall Street, v řadách nevolené byrokracie EU, v Thajské královské armádě a v královském paláci.

V nejistých dobách lidé touží po rázném vedení charismatických osobností, které slíbí, že udělají průvan, zatočí s korupcí a postaví se za obyčejné lidi, aby je ochránili před sobeckými politiky a před cizinci, kteří nás ohrožují podivnými zvyky a náboženstvími. Takové doby jsou nebezpečím pro demokracii, protože ohrožují všeobecnou shodu na demokratických vládách.

Aby si naši volení politici znovu vydobyli respekt, budou muset projevit větší autoritu, nikoli menší. Americký prezident Barack Obama právem vyzývá k silnější regulaci finančních trhů. V Evropě je třeba, aby se buď EU demokratizovala, což si vyžádá delší čas, anebo aby národní vlády delegovaly na bruselské úředníky méně pravomocí.

S nejobtížnějšími problémy se musí vypořádat Thajsko. Spoléhat se na magnáta, který tak jako Thaksin propaguje sám sebe, není právě nejlepším způsobem jak upevnit demokracii, ale totéž platí pro spoleh na vojenské puče a královské intervence. Co se týče armády, většina Thajců by se shodla. O úloze krále je ovšem nezákonné vůbec začít diskutovat. Bez diskuse to ale demokracie má s jistotou zpečetěné.