3

Síla života v pravdě

NEW YORK – Světu se nejvíce nedostává nikoliv ropy, čisté vody ani potravin, nýbrž morálního vedení. S oddaností pravdě – vědecké, etické a osobní – může společnost překonat mnoho krizí chudoby, nemocí, hladu a nestability, s nimiž jsme konfrontováni. Moc se však pravdy děsí a nelítostně s ní bojuje. Zastavme se tedy a vyjádřeme vděčnost Václavu Havlovi, jenž tento měsíc zemřel, za to, že umožnil jedné generaci získat šanci k životu v pravdě.

Havel byl hlavním vůdcem revolučních hnutí, která vyvrcholila nastolením svobody ve východní Evropě a zánikem Sovětského svazu před 20 lety. Havlovy hry, eseje a dopisy popisovaly morální zápas spojený s čestným životem ve východoevropských komunistických diktaturách. Havel riskoval vše, aby žil v pravdě, jak to sám nazýval – aby byl poctivý sám vůči sobě a hrdinsky poctivý vůči autoritářské moci, která utiskovala jeho společnost a drtila svobody stamilionů lidí.

Za tuto volbu draze zaplatil, když strávil několik let ve vězení a mnoho dalších let čelil sledování, ústrkům a cenzuře svého psaní. Přesto se záře pravdy šířila. Havel dával generaci svých krajanů naději, odvahu, a dokonce i neohroženost. Když se pavučina lží v listopadu 1989 zpřetrhala, vyšly statisíce Čechů a Slováků do ulic, aby se přihlásily ke své svobodě – a aby vynesly zakazovaného a vězněného dramatika na Pražský hrad coby nově zvoleného prezidenta Československa.

V tom roce jsem sílu života v pravdě zakusil osobně, když mě vedení polského hnutí Solidarita požádalo, abych pomohl Polsku s přechodem na demokracii a tržní ekonomiku – byla to součást „návratu do Evropy“, jak to nazývali sami Poláci. Setkal jsem se a byl hluboce inspirován mnoha lidmi z tohoto regionu, kteří podobně jako Havel žili v pravdě: Adamem Michnikem, Jackem Kuroněm, Bronislawem Geremkem, Grzegorzem Lindenbergem, Janem Smolarem, Irenou Grosfeldovou a samozřejmě i Lechem Walesou. Tito stateční muži a ženy, jakož i lidé typu Tadeusze Mazowieckého a Leszka Balcerowicze, kteří vedli Polsko během jeho prvních svobodných krůčků, uspěli díky kombinaci odvahy, intelektu a bezúhonnosti.

Síla pravdomluvnosti vytvořila v onom roce jakési oslnivé vědomí možností, neboť potvrdila zkázu jedné z nejzatvrzelejších hegemonií v dějinách: sovětské dominance nad východní Evropou. Z Michnika podobně jako z Havla vyzařovala radost z neohrožené pravdy. V červenci 1989, kdy už se komunistický režim v Polsku hroutil, jsem se Michnika zeptal, kdy svoboda dospěje i do Prahy. Odpověděl: „Do konce roku.“

„Jak to víš?“ zeptal jsem se. „Zrovna minulý týden jsem byl s Havlem na horách,“ řekl Michnik. „Neměj obavy. Svoboda už je na cestě.“ Jeho předpověď byla samozřejmě správná, a ještě mu zbyla měsíční rezerva.

Stejně jako jsou nakažlivé lži a úplatnost, šíří se také morální pravda a statečnost od jednoho bojovníka ke druhému. Havel a Michnik mohli uspět částečně i díky zázraku v podobě Michaila Gorbačova, sovětského vůdce, jenž vzešel z otráveného systému, a přesto si cenil pravdy víc než síly. A Gorbačov mohl triumfovat částečně i díky ryzí síle vyvěrající z poctivosti svého krajana Andreje Sacharova, slavného a nebojácného jaderného fyzika, který rovněž riskoval vše, jen aby mohl mluvit pravdu v samotném srdci sovětského impéria – a jenž za to zaplatil lety strávenými ve vnitřním exilu.

Tyto pilíře morálního vedení obvykle čerpaly z dalších příkladů, včetně příkladu Mahátmy Gándhího, jenž dal vlastnímu životopisu název Můj experiment s pravdou. Všichni věřili, že pravda, vědecká i mravní, může nakonec zvítězit nad jakoukoliv falangou lží a síly. Mnozí ve službě tohoto přesvědčení zemřeli, ale všichni, kdo dnes žijeme, sklízíme plody jejich víry v sílu pravdy v akci.

Havlův život je připomínkou zázraků, které může takové krédo vyvolat, ale zároveň připomíná méně radostnou skutečnost, že vítězství pravdy nikdy nejsou definitivní. Každá generace musí přizpůsobit své mravní základy stále se měnícím podmínkám politiky, kultury, společnosti a technologií.

Havlova smrt přichází v době mohutných demonstrací v Rusku na protest proti volebním podvodům; v době násilností v Egyptě, kde demokratičtí aktivisté bojují proti hluboce zabarikádované armádě; v době povstání čínského venkova proti zkorumpovaným místním představitelům; a také v době, kdy policejní obrněnci rozhánějí protestní místa hnutí Occupy v amerických městech. Síla a pravda spolu dál svádějí po celém světě souboj.

Velká část dnešního boje je – opět všude na světě – bitvou pravdy proti chamtivosti. I když jsou naše problémy jiné než ty, jimž čelil Havel, důležitost života v pravdě se nezměnila.

Realitou dneška je svět, v němž se bohatství přetavuje v moc a ta se poté zneužívá s cílem rozšířit osobní bohatství na úkor chudých lidí a životního prostředí. Když mocní ničí přírodu, pod falešnými záminkami rozpoutávají války, rozdmýchávají sociální neklid a přehlížejí nelehký úděl chudých, jako by si neuvědomovali, že za to zaplatí vysokou cenu i oni sami a jejich děti.

Morální lídři by dnes měli stavět na základech, které položil Havel. Mnozí lidé si dnes samozřejmě zoufají nad vyhlídkami konstruktivních změn. Bitvy, jimž čelíme my – bitvy proti silným firemním lobby, nelítostnému PR překrucování i ustavičnému lhaní našich vlád –, jsou však jen stínem toho, čemu čelili Havel, Michnik, Sacharov a další lidé, když se postavili brutálním režimům podporovaným Sověty.

Oproti těmto titánům disentu jsme vybaveni nástroji sociálních médií, takže můžeme šířit slovo, překonávat izolaci a mobilizovat miliony na podporu reforem a obnovy. Mnozí z nás se těší alespoň minimální svobodě vyjadřování a shromažďování, ačkoliv i tyto svobody jsou těžce vydobyté, nedokonalé a křehké. Ze všeho nejhlubší, nejdůležitější a nejpřínosnější však je, že jsme byli obdařeni také trvalou inspirací Havlovým životem v pravdě.