BRUSEL – Kdyby francouzský prezident Nicolas Sarkozy ke své předsednické funkci ve skupině G20, jíž se právě ujal, komponoval prolog, nemohl by se mu vydařit lépe. Předehru k summitu G20 v Soulu rozrušila série měnových roztržek a do popředí zájmu přivedla mezinárodní měnovou reformu. Francouzské záměry reformovat mezinárodní měnový systém byly zprvu přijímány skepticky, kdežto teď znenadání vypadají jako správná priorita v pravou chvíli.

Úkol to není vůbec snadný. Téma je těžko uchopitelné. Nikdo mimo akademickou obec mu v uplynulých 20 letech nevěnoval pozornost. Na stole tudíž nejsou žádné komplexní návrhy.

Spojené státy, pro něž je mezinárodní měnová reforma synonymem zmenšení globální role dolaru, jsou vlažné. Čína, která s myšlenkou přišla, je potěšena, že se diskuse dostává do pohybu, leč schází jí konkrétní nápady. Čas je na její straně, a tak nevidí důvod ke spěchu.

Rozvíjející se země se přiklánějí k podobnému názoru: chtějí, aby se vyřešily jejich aktuální problémy, ale nemíní přepisovat pravidla hry. Japonsko je pro věc zapálené, ale jeho pohled na regionální měnovou spolupráci neladí s názorem Číny. A pozornost Evropy víc než kdy jindy odvádí její interní krize.

Mezinárodní měnová reforma nicméně zůstává legitimní aspirací. Jak kdysi proslule prohlásil Vladimír Lenin, „nejjistějším způsobem jak zničit kapitalistický systém [je] rozvrátit jeho měnu“. Právě to dnes platí pro světovou ekonomiku.

Když jsou pravidla globální měnové hry nejasná, neadekvátní nebo zastaralá, země se jimi nemohou řídit a některé se je mohou snažit zneužívat ve svůj prospěch. To podrývá předivo mezinárodních ekonomických vazeb.

Jádrem reformní agendy jsou čtyři klíčové problémy. Prvním jsou kurzovní vztahy. Měny vyspělých zemí se vůči sobě už několik desetiletí volně pohybují, což však pro rozvíjející se a rozvojové země platí jen zčásti. Mnohé měny, zejména v Asii a Perském zálivu, se fakticky vážou na dolar, jiné zase na euro.

Pevné měnové kurzy ale často vedou k podhodnocení (jako v Číně) či nadhodnocení (jako v Argentině zkraje milénia a v odlišném kontextu v několika zemích eurozóny právě teď). Navíc plovoucím a fixním režimům směnných kurzů se špatně žije dohromady, protože volatilita obvykle postihuje plovoucí měny (často euro a v poslední době latinskoamerické měny).

Systém tedy potřebuje reorganizaci. Prubířským kamenem je v současnosti žen-min-pi – ani ne tak kvůli bilaterálnímu vztahu Číny s USA, ale spíš proto, že ostatní rozvíjející se a rozvojové země při určování svých vlastních politik sledují směnný kurz jüan-dolar. Čína ví, že současná situace není udržitelná, ale nadále se zdráhá rázným krokem nechat žen-min-pi posílit.

Druhým problémem je prosadit kázeň do národních politik, aby se předešlo pokušení vyvážet domácí inflaci a nezaměstnanost. Za zlatého standardu byla disciplina automatická. S plovoucími směnnými kurzy to neplatí.

Podle nepsaného pravidla, které se během let ustálilo, centrální banky postupují, jak uznají za vhodné, za předpokladu, že ve střednědobém výhledu udrží stabilní inflaci. Toto pravidlo obvykle zajišťuje krapet soudržnosti a předchází přehnaným reakcím v oblasti směnných kurzů, avšak v deflačních dobách nedostačuje.

Americká centrální banka tvrdí, zčásti odůvodněně, že její kvantitativní uvolňování je se stabilitou cen v souladu, kdežto Evropa a několik rozvíjejících se zemí jej pokládají za ožebračování sousedů. Problém tkví v tom, že nynější kontext neposkytuje žádné měřítko k hodnocení toho, kdy už se národní politika zříká spolupráce.

Potřebujeme tedy to, čemu žargon říká „dohled“. Ten je úkolem Mezinárodního měnového fondu, ale mandátem MMF je právě jen ten – dohled, leč nikoliv vymáhání. Je také úkolem G20, ale ani USA, ani rozvíjející se země neoplývají nadšením pro společné mantinely.

Třetí problém se týká mezinárodní likvidity. Finanční toky nadměrně kolísají. Rozvíjející se země se jeden den v kapitálových přílivech utápějí a hned další den je postihují překotné a neméně destabilizační odlivy.

Aby rozvíjející se země v prvním případě zabránily přílišnému zhodnocování svých měn a ve druhém zase jejich příliš hlubokému propadu, hromadí devizové rezervy, z nichž dvě třetiny jsou denominovány v dolarech. Tyto rezervy dnes tvoří 15 % globálního HDP, oproti 6 % před deseti lety. Na tom, zda k této akumulaci dochází ve snaze zajistit se anebo cílovat směnný kurz, nakonec mnoho nesejde: včera byl neproduktivní růst rezerv nepřímou příčinou krize, dnes podkopává poptávku.

Cílem by mělo být garantovat pro případ překotných odlivů soukromého kapitálu dostupnost mezinárodních úvěrů a tím se postarat o to, aby snaha zajišťovat se byla zbytečná. MMF se tímto směrem vydal, když vytvořil úvěrové možnosti bez obvyklé (a pokořující) podmínečnosti. Podezřívavost vůči MMF ale přetrvává a většina zemí, zejména v Asii, stále dává přednost nákladnému sebezajištění oproti vytváření vzájemnosti, již považují za nejistou.

Čtvrtým problémem je kolektivní ukotvení. Přední centrální banky se přirozeně zabývají inflací, již mohou ovlivnit – inflací vytvářenou doma. Zanedbává se tím ale inflace globální, poháněná rostoucími komoditními cenami, což je čím dál zřetelnější.

V dezinflačním prostředí minulé dekády to problém nepředstavovalo, což se teď ovšem mění. To bylo pravděpodobně důvodem, jenž prezidenta Světové banky Roberta Zoellicka přiměl nadnést návrh na oživení úlohy zlata. Tato představa je absurdní – John Maynard Keynes už před mnoha lety označil zlato za „pozůstatek barbarismu“ –, nicméně problém ukotvení globální měnové politiky a zajišťování toho, aby odrážela vývoj globální nabídky, je reálný.

Laureát Nobelovy ceny za ekonomii Robert Mundell kdysi měnový režim přirovnal k politickému uspořádání, protože stanovuje pravidla hry. Jde o výstižnou analogii. Bohužel ale také naznačuje, jak ambiciózním a náročným úkolem je reformovat mezinárodní měnový řád.