NEW YORK – Letos zažíváme celosvětovou vlnu sociálních a politických nepokojů a nestability, kdy se do skutečných i virtuálních ulic hrnou masy lidí: Arabské jaro, londýnské bouře, protesty izraelských středních vrstev proti vysokým cenám bydlení a inflačnímu lisu životních úrovní, protesty chilských studentů, ničení drahých aut „zazobanců“ v Německu, indické hnutí proti korupci, narůstající nespokojenost s korupcí a nerovností v Číně a teď hnutí „Obsaďte Wall Street“ v New Yorku a po celých Spojených státech.

Ač tyto protesty nemají jednotné téma, různým způsobem vyjadřují vážné znepokojení pracujících a středních tříd ve světě nad jejich vyhlídkami tváří v tvář sílící koncentraci moci v rukou ekonomických, finančních a politických elit. Příčiny jejich neklidu jsou dost zřetelné: vysoká nezaměstnanost a podzaměstnanost ve vyspělých i rozvíjejících se zemích, nedostatečné dovednosti a vzdělání mladých lidí a pracujících pro konkurenční soupeření v globalizovaném světě, rozhořčení z korupce, včetně legalizovaných forem lobbingu, a strmý vzestup příjmové i majetkové nerovnosti ve vyspělých a v rychle rostoucích rozvíjejících se ekonomikách.

Samozřejmě že neduhy, jež dnes pociťuje tolik lidí, nelze redukovat na jediný faktor. Tak třeba vzestup nerovnosti má řadu příčin: vstup 2,3 miliardy Číňanů a Indů do globálních pracovních sil, snižující ve vyspělých zemích počet pracovních míst a mzdy nekvalifikovaných dělníků i kancelářských pracovníků, jejichž úkoly lze přesunout za hranice, dále technologické změny upřednostňující dovednosti, efekt „vítěz bere vše“, brzký nástup příjmových a majetkových disparit v prudce rostoucích někdejších nízkopříjmových ekonomikách a méně progresivní zdanění.

Prodloužení dluhové páky soukromého i veřejného sektoru a související bubliny aktiv a úvěrů jsou zčásti důsledkem nerovnosti. Nevalný růst příjmů pro všechny kromě bohatých v posledních několika desetiletích rozevřel propast mezi příjmy a výdajovými aspiracemi. Anglosaské země na to reagovaly demokratizací úvěrů, a to prostřednictvím finanční liberalizace, čímž daly impulz k růstu soukromého dluhu, neboť domácnosti si půjčovaly, aby si rozdíl vynahradily. V Evropě mezeru vyplnily veřejné služby, bezplatné školství, zdravotnictví atd., které se plně nehradily z daní, což vyvolávalo veřejné schodky a dluh. V obou případech nakonec začaly být hladiny zadlužení neudržitelné.

Firmy ve vyspělých ekonomikách teď v důsledku nedostatečné koncové poptávky škrtají pracovní místa a to vyústilo v převis kapacit a nejistotu ohledně budoucí poptávky. Omezování počtu pracovních míst ale dále oslabuje koncovou poptávku, protože snižuje příjmy pracujících a zvyšuje nerovnost. Jelikož mzdové náklady podniku představují pro někoho jiného mzdové příjmy a poptávku, platí, že co je pro konkrétní firmu racionální, je pro celek destruktivní.

Ve výsledku volné trhy nevytvářejí dostatečnou koncovou poptávku. Například v USA osekání mzdových nákladů prudce snížilo podíl příjmů pracujících na HDP. Za situace, kdy se vyčerpaly úvěry, dopady desítek let přerozdělování příjmů a bohatství – od pracovních sil ke kapitálu, od mezd k ziskům, od chudých k bohatým a od domácností k obchodním firmám – na agregátní poptávku se vyostřily, jelikož firmy, majitelé kapitálu a bohaté domácnosti mají nižší mezní inklinaci utrácet.

Nejde o nový problém. Karl Marx přecenil socialismus, ale měl pravdu, když tvrdil, že globalizace, nespoutaný finanční kapitalismus a přerozdělování příjmu a bohatství od pracujících ke kapitálu by mohly vyústit v sebezničení kapitalismu. Argumentoval tím, že neregulovaný kapitalismus může vést k pravidelným návalům přebytečných kapacit a nedostatečné spotřeby a k opakovaným pustošivým finančním krizím, vyvolávaným úvěrovými bublinami a vzmachy a poklesy cen aktiv.

Osvícené „buržoazní“ třídy v Evropě si už před Velkou hospodářskou krizí uvědomovaly, že má-li se předejít revoluci, je třeba chránit práva pracujících, zlepšit mzdové a pracovní podmínky a vytvořit sociální stát, který by přerozděloval bohatství a financoval veřejné statky – školství, zdravotní péči a síť sociálního zabezpečení. Úsilí o vznik moderního sociálního státu se zrychlilo po Velké hospodářské krizi, když na sebe stát vzal zodpovědnost za makroekonomickou stabilizaci – úlohu, která vyžadovala, aby rozšiřováním veřejných statků, zajišťovaných skrze progresivní zdanění příjmů a majetku a péči o ekonomické příležitosti pro všechny, udržoval početnou střední třídu.

Vzestup sociálního státu byl tedy reakcí (často tržně orientovaných liberálních demokracií) na hrozbu lidových revolucí, socialismu a komunismu, jak se zvyšovala četnost a intenzita ekonomických a finančních krizí. Následovaly tři desítky let relativní sociální a ekonomické stability, od konce 40. let do poloviny 70. let, což bylo období, kdy strmě klesla nerovnost a svižně rostly mediánní příjmy.

Část ponaučení ohledně nezbytnosti prozíravé regulace finanční soustavy se ztratila v éře Reagana a Thatcherové, kdy chuť na masivní deregulaci částečně vyvěrala z nedostatků evropského modelu sociálního zabezpečení. Tyto nedostatky se promítaly do rozevírajících se fiskálních deficitů, regulatorní přemíry a nedostatku hospodářské dynamiky, což tehdy vedlo ke kornatění růstu a dnes ke krizi suverénního dluhu v eurozóně.

Jenže anglosaský model laissez-faire rovněž žalostně selhal. Stabilizace tržně orientovaných ekonomik vyžaduje návrat ke správné rovnováze mezi trhy a zajišťováním veřejných statků. To znamená odvrátit se jak od anglosaského modelu neregulovaných trhů, tak od modelu kontinentální Evropy založeného na deficitně hrazeném sociálním státě. Ani alternativní „asijský“ růstový model – pokud skutečně existuje – nezabránil vzestupu nerovnosti v Číně, Indii a dalších zemích.

Každý ekonomický model, který se vhodně nevypořádá s nerovností, bude nakonec čelit krizi legitimity. Pokud neuvedeme do rovnováhy relativní ekonomické úlohy trhu a státu, protesty zaznamenané v roce 2011 zesílí a sociální a politická nestabilita nakonec poškodí dlouhodobý hospodářský růst a blahobyt.