BERKELEY – Když finanční krize udeřila na konci roku 2008 s plnou silou, rozdělily se země světa do dvou skupin: na ty, jejichž vedoucí představitelé si usmysleli, že se krizí nějak protlučou, a na Čínu. Pouze Číňané vzali vážně tvrzení Miltona Friedmana a Johna Maynarda Keynese, že když země čelí možné depresi, má ze všeho nejdříve využít vládu ke strategické intervenci na výrobních a finančních trzích s cílem udržet tok agregátní poptávky.

Na počátku roku 2010 se pak země, které se krizí protloukaly, dále rozdělily do dvou podskupin: ty, jejichž vlády si udržely nepošramocený kredit, se krizí protloukaly dál, zatímco země jako Řecko a Irsko, jejichž vlády si kredit pošramotily, neměly jinou možnost než přijmout úsporná opatření a pokusit se obnovit fiskální důvěru.

Dnes dochází k dalšímu štěpení, tentokrát na země, které se dál protloukají, a na Velkou Británii. Ačkoliv je kredit britské vlády stále ryzí jako zlato, chystá se administrativa premiéra Davida Camerona zahájit možná největší řízenou fiskální kontrakci v dějinách: jde o plán snížit vládní rozpočtový deficit o 9% HDP během následujících čtyř let.

S finanční krizí se zatím nejlépe vyrovnává Čína. Protloukající se země zaostávají. A ty státy, v nichž se důvěra v plnění vládních závazků rozplynula, což jejich kabinety přinutilo k úsporným programům, si vedou nejhůře.

Otázka nyní zní: připojí se Británie – kde se důvěra ve vládu nerozplynula a kde není úsporný program vynucený, nýbrž dobrovolný – k ostatním zemím na chvostu a poslouží jako odstrašující příklad?

Cameronova vláda kdysi tvrdila, že její politika vytvoří boom díky příchodu „skřítka jménem Důvěra“, jenž nesmírně sníží dlouhodobé úrokové sazby a vyvolá obrovský vzestup soukromých investičních výdajů. Dnes se zdá, že vláda tuto rétoriku opustila a dala přednost tvrzení, že neškrtání způsobí katastrofu. Ministr financí George Osborne to formuloval takto:

„Červnové představení krizového rozpočtu bylo okamžikem, kdy byla obnovena fiskální důvěryhodnost. Naše tržní úrokové sazby spadly na téměř rekordní minima. Úvěrový rating naší země byl potvrzen. A MMF přestal vydávat varování a označil náš rozpočet za ‚nezbytný‘. Nyní musíme realizovat některá klíčová rozhodnutí, která tento rozpočet vyžaduje. Kdybychom teď couvli a upustili od našich plánů, byla by to cesta k hospodářské zkáze.“

Zeptáte-li se však stoupenců vlády, proč neexistuje žádná alternativa k mamutím škrtům ve vládních výdajích a zvyšování daní, působí zmateně a mluví nesouvisle. Anebo možná jen papouškují odposlouchané fráze, které nestojí na hlubokých úvahách.

Co je tak špatného na pokračujícím vykazování vysokých rozpočtových schodků, dokud hospodářské zotavení nezapustí pevné kořeny? Jistě, dluh se pak zvýší a bude potřeba z něj platit úroky, avšak britská vláda si dnes může půjčit za mimořádně příznivých podmínek. A když jsou úrokové sazby nízké a vy si můžete půjčit za příznivých podmínek, pak vám trh velí přesunout vládní výdaje do současnosti a daně odsunout do budoucnosti.

Zastánci úsporných programů opáčí, že důvěra ve vládu by se mohla zhroutit a že vláda by pak musela odsunout splácení dluhu za nepříznivých podmínek. Ba co hůř, vláda by prý pak nemusela být schopna refinancovat svůj dluh vůbec a v takovém případě by byla nucena prudce snížit výdaje a zvýšit daně.

To však britská vláda dělá už nyní. Jak může být možnost, že vláda bude donucena k radikální fiskální konsolidaci, argumentem pro okamžité podniknutí téhož kroku – bez jakékoliv tísně a dříve, než zotavení zapustí kořeny?

Jistě, v 70. letech minulého století se důvěra v kredit britské vlády zhroutila, což kabinet donutilo půjčit si od MMF, aby se výdaje mohly snižovat a daně zvyšovat spíše postupně než prudce. Právě proto však Keynes s Harrym Dexterem Whitem MMF vůbec zakládali. Program fondu obnovuje důvěru ve fiskální zdraví vlád, jimž trhy nedůvěřují. Půjčky umožňují, aby se nezbytné střednědobé a dlouhodobé výdajové škrty a zvyšování daní realizovaly ve vhodnější dobu.

Půjčit si od MMF může být pro vládní činitele ponižující. Firmy si však vytvářejí úvěrové linky pro budoucí nepředvídatelné události neustále a nevidí nic ponižujícího na tom, když se k nim uchýlí, jakmile ony nepředvídatelné události nastanou. A co je doopravdy tak ponižujícího na půjčkách od vlastních občanů?

Britové, jak Osborne ví, jsou ochotni půjčovat své vládě v enormním měřítku – a za podmínek, které jsou velkorysejší než ty, jež nabízí MMF. A pokud se někdo obává, že by britští občané mohli změnit názor, pak princátka z Wall Streetu, baroni z Canary Wharf nebo americký ministr financí Tim Geithner budou dozajista ochotni prodat příslušné smlouvy o derivátech, aby po dobu příštích několika let ochránili Británii před kurzovým rizikem.

Vypůjčit si od vlastních občanů je neponižující obzvláště v situaci, kdy se vaše ekonomika nachází v recesi, kdy jsou úrokové sazby, za které si můžete půjčit, téměř na rekordních minimech a kdy všechny ekonomické argumenty volají po tom, aby se utrácelo nyní a zdaňovalo později.

Ponižující je mít vládu, která zruší půl milionu pracovních míst ve veřejném sektoru a způsobí ztrátu dalšího půl milionu míst v sektoru soukromém. V ekonomice s 30 miliony pracovních míst se to rovná zvýšení míry nezaměstnanosti o 3,5 procentního bodu – v době, kdy neexistují žádné zdroje zvyšující se poptávky v soukromém sektoru, jež by tuto ztrátu vyrovnaly. Nejskvělejší hodina Británie to rozhodně není.