Před patnácti lety jsem ve své knize Konec dějin a poslední člověk prohlásil, že chce-li být společnost moderní, neexistuje alternativa k tržnímu hospodářství a demokratickému politickému systému. Samozřejmě že ne všichni chtěli být moderní a ne všichni byli schopni uvést do praxe instituce a politiky, jichž je k fungování demokracie a kapitalismu zapotřebí, ale žádný alternativní systém nemůže přinést lepší výsledky.

Zatímco „Konec dějin“ byl tedy v zásadě argumentem ohledně modernizace, někteří lidé mé pojednání o konci dějin spojují se zahraniční politikou prezidenta George W. Bushe a americkou strategickou hegemonií. Každý, kdo se domnívá, že mé myšlenky vytvářejí intelektuální základ politik Bushovy administrativy, však nevěnoval pozornost tomu, co už od roku 1992 o demokracii a vývoji říkám.

Prezident Bush původně intervenci do Iráku ospravedlňoval na základě Saddámových programů vývoje zbraní hromadného ničení, údajnými vazbami režimu na al-Káidu a také iráckým porušováním lidských práv a nedostatkem demokracie. Poněvadž prvá dvě zdůvodnění se po invazi roku 2003 rozdrolila, administrativa čím dál silněji zdůrazňovala význam demokracie, jak v Iráku a na širším Středním východě, tak jako pohnutku k tomu, co činila.

Bush tvrdil, že touha po svobodě a demokracii je univerzální a nikoli společensky podmíněná a že Amerika bude oddaná podpoře demokratických hnutí „přičemž nejvyšším cílem bude ukončení tyranie v našem světě.“ Zastánci války hledali potvrzení svých náhledů na inkoustem označených prstech iráckých voličů, kteří se řadili do zástupů v rozličných volbách pořádaných od ledna do prosince 2005, v cedrové revoluci v Libanonu a v afghánských prezidentských a parlamentních volbách.

Navzdory podnětnosti a nadějnosti těchto událostí bude cesta k liberální demokracii na Středním východě v krátkém až středním časovém výhledu pravděpodobně nesmírně bezútěšná a snahy Bushovy administrativy vybudovat kolem ní regionální politiku směřují k žalostnému neúspěchu.

Ovšemže, touha žít v moderní společnosti a nebýt znevolněn tyranií je univerzální, či téměř univerzální. To každoročně prokazují snahy milionů lidí přesídlit z rozvojové země do země vyspělé, kde doufají, že naleznou politickou stabilitu, pracovní příležitosti, zdravotní péči a vzdělání, jež jim doma chybí.

To je však něco jiného než říkat, že existuje univerzální touha žít v liberální společnosti – tedy v politickém řádu vyznačujícím se oblastí práv jedince a právním řádem. Touha žít v liberální demokracii je ve skutečnosti něčím, co si lidé osvojují postupně, často jako vedlejší produkt úspěšné modernizace.

Touha žít v moderní liberální demokracii navíc nutně neznamená schopnost tak skutečně žít. Bushova administrativa, zdá se, ve svém přístupu k Iráku po Saddámovi předpokládala, že demokracie i tržní hospodářství jsou přirozené podmínky, do nichž se společnosti navrátí, jakmile bude odstraněna represivní tyranie, a nikoliv řada spletitých a vzájemně závislých institucí, jež je zapotřebí v průběhu času pracně budovat.

Dlouho před liberální demokracií je třeba mít fungující stát (něco, co nikdy v Německu ani Japonsku po porážce ve druhé světové válce nezmizelo). To je věc, kterou v zemích jako Irák nelze brát za samozřejmost.

Konec dějin se nikdy nevázal ke specificky americkému modelu společenské a politické organizace. V návaznosti na Alexandra Kojèva, rusko-francouzského filozofa, jenž inspiroval můj původní argument, jsem přesvědčen, že to, jak bude svět vypadat na konci dějin, odráží přesněji Evropská unie než současné Spojené státy. Snaha EU přesáhnout prostřednictvím ustavení mezinárodního právního řádu svrchovanost a tradiční mocenskou politiku odpovídá „posthistorickému“ světu mnohem víc než neutuchající víra Američanů v Boha, národní suverenitu a svou armádu.

Konečně, globální nástup demokracie jsem nikdy nespojoval s americkou působností, a už vůbec ne s uplatňováním americké vojenské moci. Demokratické transformace musí uvádět do pohybu společnosti, jež chtějí demokracii, a poněvadž ta vyžaduje instituce, jedná se obvykle o dosti dlouhý a táhlý proces.

Vnější mocnosti jako USA mohou často během tohoto procesu pomoci příkladem, který dávají jako politicky a hospodářsky úspěšné společnosti. Mohou také dalšímu směřování procesu napomoci poskytnutím peněz, rad, technické pomoci a, ano, občas i vojenské síly. Avšak násilná změna režimu nikdy nebyla klíčem k přechodu k demokracii.