LONDÝN – „Laissez-faire,“ prohlásil nedávno francouzský prezident Nicolas Sarkozy, „má odzvoněno.“ Možná, ale má-li pravdu, je to skutečně důvod ke spokojenosti? Pokud je laissez-faire na konci své pouti, co jej eventuálně nahradí jako základ otevřené, globální společnosti?

Dnes je víc než kdy dřív vhodné připomenout si nejen to, že poslední velký finanční krach byl ve Spojených státech inspirací k politice Nového údělu, ale také že uvrhl svět do nového věku temnoty ekonomického nacionalismu a imperialismu. Volný obchod není ani zdaleka dokonalý, ale alternativy k němu jsou horší. Protekcionismus poškozuje bohatství, demokracii i mír.

Přesto skutečně hrozí nová vlna protekcionismu. Barack Obama, apelující na vzdouvající se protekcionistické nálady mezi Američany, během své prezidentské kampaně pohrozil, že jednostranně přepíše Severoamerickou dohodu o volném obchodu. Letos v červenci se roztříštilo kolo obchodních jednání Světové obchodní organizace započaté v Dauhá, zčásti proto, že USA odmítly snížit své zemědělské subvence.

Svět je na kluzké ploše svažující se k nacionalismu a vylučování. Když vláda může zasáhnout, aby finančně zachránila krachující banky, proč by neměla chránit také krachující podniky nebo farmáře?

Potřebujeme novou obchodní úmluvu. Všeobecně se teď hovoří o dohodě „Bretton Woods II“, která by přebudovala globální finance, prosazovala udržitelnost a nabízela rozvojovým zemím „pomoc za obchod“. Každá nová dohoda usilující o propagaci obchodu, má-li být účinná, musí zahrnovat víc než jen nový soubor mezinárodních institucí. Neobejde se bez demokratické reformy zdola nahoru.

Ostatně kořeny tohoto požadavku vycházejí z dějin. O volném obchodu jsme si zvykli přemýšlet jako o odborné záležitosti liberálních ekonomů a obchodních vyjednavačů v tmavých oblecích natolik, že jsme zapomněli, že ještě před sto lety byl volný obchod stěžejním přesvědčením mnoha demokratů, radikálů, ženských aktivistek, ba i organizovaného dělnictva.

Británie byla tehdy v postavení ne nepodobném dnešní pozici USA: supervelmoc v relativním úpadku, která se střetá s novými konkurenty a vlnou odporu proti globalizaci. Na konci devatenáctého století zvýšily obchodní bariéry všechny mocnosti – kromě Británie.

Postoj Británie je dnešku ponaučením. Většina ekonomů zdůrazňuje vyšší kvalitu modelu volného obchodu a na vysvětlenou jeho nepopularity v praxi poukazují na moc lobbistů a zájmových skupin. Jak prohlásil předseda Federálního rezervního systému USA Ben Bernanke, existují lidé, kteří na expanzi obchodu nevyhnutelně tratí, a jejich protesty odvádějí pozornost od přínosů globalizace.

To je sice pravda, ale je to jen část dosavadní historie, protože se přehlíží, že v kritických chvílích dějin svobodný trh sjednotil podporu mnoha, jimž přináší prospěch.

Poptávka po volném obchodě v Británii před sto lety, během rané krize globalizace, vyvolala opravdové masové hnutí. Nešlo o věc, která by ležela na srdci jen bankéřům, obchodníkům či mladému Johnu Maynardu Keynesovi. Mobilizovaly se miliony lidí. Pro ženy, které stále ještě neměly právo volit, představoval volný obchod jakési zástupné občanství: parlament zajistil jejich zájmy coby spotřebitelů, neboť nechal dveře otevřené pro levné dovozy. Podle mnoha demokratů šlo o sílu prosazující mír a sociální spravedlnost, která minimalizovala moc zájmových skupin a přinášela občanům ponaučení o spravedlnosti a mezinárodním porozumění.

Dřívější éru volného obchodu bychom si neměli idealizovat. Chudoba se nevytratila. Mnozí Britové věřili v „impérium volného obchodu“. Jiní přilévali olej do ohně anglo-německé nesnášenlivosti a karikovali ochranářské Německo jako barbarskou společnost přežívající na koňském salámu a psím žrádle; Lloyd George, budoucí ministerský předseda, vykládal posluchačům, že se víc bojí německého salámu než německého loďstva.

Jedním důvodem, proč v Británii před stoletím nad protekcionismem zvítězil volný obchod, bylo to, že jeho zastánci se dovolávali citů a totožnosti lidí, nejen jejich racionálního zájmu rozhojnit své bohatství a mít levné potraviny. Liberálové i radikálové pořádali putovní vystoupení, vylepovali barevné plakáty, organizovali politickou zábavu. Ve městech lidem dokládaly cenu cel pro běžné spotřebitele výlohy obchodů. Na venkově se dlouho do noci sledovala politická osvětová promítání. Shromáždění v pobřežních letoviscích se v roce 1910 zúčastnil bezmála milion lidí. Kdy se naposledy stalo, že jste si vyšli na pláž a byli jste vtaženi do debaty o clech?

První světová válka a 20. léta veškerou naivní víru ve volný obchod rozdrtily. Spotřebitelé tak jako dnes zjistili, že je trhy mohou nechat na holičkách, což vedlo k volání po regulaci. Internacionalisté se museli vyrovnat s jednoduchým faktem, že obchod sám o sobě automaticky mír nezajistí. Hospodářská globalizace předběhla politiku, což vyvolávalo napětí ohledně ropy a dalších strategických surovin. Politické instituce měly co dohánět.

Konference v Bretton Woods a Všeobecná dohoda o clech a obchodu (GATT) vytvořily po druhé světové válce nový řád. V ekonomickém smyslu se jim značně dařilo. Cla se snížila, přestože počet necelních překážek a přednostních dohod narůstal. Avšak co se týče demokracie, GATT vedla k dalšímu odtržení obchodu od všední politiky. Právě to je důvod, proč volný obchod zůstal tak bezbranný vůči antiglobalizačním protestům.

Dobrou zprávou je, že lidé se o etiku obchodu nepřestali zajímat. Právě naopak, přešli k jiným hnutím, jako je férový obchod nebo obchodní spravedlnost. Je namístě říct, že WTO za Pascala Lamyho se pokouší s těmito skupinami navázat kontakt. K opětovnému spojení volnějšího obchodu s občanstvím a globální solidaritou však stále vede dlouhá cesta. Historie ukazuje, že dojít po ní k úspěchu je možné a potřebné.