JERUZALÉM – Vzorec pro formulaci politických koncepcí na Středním východě, jak byl stanoven od projevu prezidenta Bushe o „ose zla“ z ledna 2002, prochází významnou změnou směřování. Selhalo Bushovo zahraničněpolitické paradigma založené na alianci „umírněnců“, která má porazit „extremisty“ – model s přílišným nadšením odsouhlasený jak suchopárným izraelským vedením, tak těmi Araby (vedenými Egyptem a Saúdskou Arábií), kteří se děsí sil radikální změny. „Extremisté“, jejichž porážky chtěl Bush dosáhnout prostřednictvím ekonomických sankcí, diplomatické izolace a vojenských zásahů, získávají převahu. Jsou to „umírněnci“, kdo své politiky musí upravit.
Izrael a Spojené státy výrazně neuspěly ve svém úsilí vypudit Hamás z Gazy, anebo jej donutit k přijetí podmínek ukončení mezinárodního bojkotu. Izrael se obával daně, již by musel zaplatit za invazi do městských uliček v Gaze, a přihrál strategické vítězství Hamásu. Přijal příměří, zprostředkované egyptskou vládou poděšenou vlivem Íránu v sousední Gaze, které nejenže dodalo Hamásu politickou legitimitu a podkopalo politiku mezinárodního společenství lpící na nevyjednávání s touto fundamentalistickou skupinou, ale také mu umožnilo pokračovat v přezbrojování. Hamás teď představuje strategickou hrozbu pro izraelské metropole i vojenská zařízení.
Izraelská válka proti Hizballáhu v Libanonu roku 2006, podporovaná USA a celým „umírněným“ arabským táborem, nebyla o nic úspěšnější. Ve skutečnosti je teď Hizballáh nejen vojensky silnější než kdy dřív – rezoluce Rady bezpečnosti číslo 1701, která vyzývala k jeho odzbrojení, se ukázala jako naprostý nezdar –, nýbrž také politicky robustnější než před válkou. Hasan Nasralláh, obdivuhodně obratný při splétání všech libanonských politických, náboženských i národnostních vláken, je dnes nesporným pánem Libanonu.
JERUZALÉM – Vzorec pro formulaci politických koncepcí na Středním východě, jak byl stanoven od projevu prezidenta Bushe o „ose zla“ z ledna 2002, prochází významnou změnou směřování. Selhalo Bushovo zahraničněpolitické paradigma založené na alianci „umírněnců“, která má porazit „extremisty“ – model s přílišným nadšením odsouhlasený jak suchopárným izraelským vedením, tak těmi Araby (vedenými Egyptem a Saúdskou Arábií), kteří se děsí sil radikální změny. „Extremisté“, jejichž porážky chtěl Bush dosáhnout prostřednictvím ekonomických sankcí, diplomatické izolace a vojenských zásahů, získávají převahu. Jsou to „umírněnci“, kdo své politiky musí upravit.
Izrael a Spojené státy výrazně neuspěly ve svém úsilí vypudit Hamás z Gazy, anebo jej donutit k přijetí podmínek ukončení mezinárodního bojkotu. Izrael se obával daně, již by musel zaplatit za invazi do městských uliček v Gaze, a přihrál strategické vítězství Hamásu. Přijal příměří, zprostředkované egyptskou vládou poděšenou vlivem Íránu v sousední Gaze, které nejenže dodalo Hamásu politickou legitimitu a podkopalo politiku mezinárodního společenství lpící na nevyjednávání s touto fundamentalistickou skupinou, ale také mu umožnilo pokračovat v přezbrojování. Hamás teď představuje strategickou hrozbu pro izraelské metropole i vojenská zařízení.
Izraelská válka proti Hizballáhu v Libanonu roku 2006, podporovaná USA a celým „umírněným“ arabským táborem, nebyla o nic úspěšnější. Ve skutečnosti je teď Hizballáh nejen vojensky silnější než kdy dřív – rezoluce Rady bezpečnosti číslo 1701, která vyzývala k jeho odzbrojení, se ukázala jako naprostý nezdar –, nýbrž také politicky robustnější než před válkou. Hasan Nasralláh, obdivuhodně obratný při splétání všech libanonských politických, náboženských i národnostních vláken, je dnes nesporným pánem Libanonu.