LONDÝN – Nedávný summit Evropské unie byl katastrofou. Británie i Německo se pustily do špatné hry: britský ministerský předseda David Cameron izoloval Británii od Evropy, zatímco německá kancléřka Angela Merkelová izolovala eurozónu od reality.

Kdyby Cameron přišel na summit s agendou ekonomického růstu, bojoval by za něco reálného a nescházeli by mu spojenci. Došlo však k tomu, že plně akceptoval Merkelové agendu úsporných opatření – již jeho vlastní vláda uskutečňuje nezávisle – a rozhodl se vetovat návrhy na novou evropskou úmluvu, aby ochránil londýnskou City. To sice potěšilo euroskeptiky v Cameronově Konzervativní straně, ale nepřineslo to nic, co by vyvažovalo smrtící medicínu předepsanou německou Železnou lady.

Dohoda, jíž bylo v Bruselu dosaženo, vylučuje veškeré možnosti keynesiánského řízení poptávky s cílem bojovat proti recesi. „Strukturální“ rozpočtové schodky by měly být omezeny na 0,5 % HDP, přičemž při porušení by platily (dosud nezveřejněné) sankce.

To je špatný lék na krizi eurozóny. Merkelové doktrína má za to, že krize je důsledkem vládní hýřivosti, takže zabránit opakování takových krizí může jedině „tvrdé“ pravidlo vyrovnaných rozpočtů.

Merkelové analýza je zcela mylná. Hospodářský kolaps let 2007-2008 nevyvolaly schodkové výdaje vlád, ale přehnané půjčování bank. Hromadící se vládní dluhy byly reakcí na hospodářský pokles, nikoliv jeho příčinou. Spíš než permanentní fiskální zdrženlivost měla být do institucionální struktury EU pevně zakotvena přísná finanční regulace. Po té tam však není ani stopy.

Bezprostřednější význam má neschopnost navržené „fiskální unie“ udělat cokoli pro evropské oživení. Čísla jsou ponurá: před summitem Evropská centrální banka srazila prognózu růstu HDP eurozóny v roce 2012 z 1,3 % na 0,3 %. To je téměř určitě optimistické. Ve skutečnosti se bude eurozóna v první polovině příštího roku smršťovat – a pravděpodobně i ve druhé půli roku, vzhledem k politikám snižování deficitů, které se teď prosazují –, což vyvine další tlak na banky i svrchované aktéry.

Příčina bezkrevnosti oživení od krachu v letech 2007-2008 je prostá. Když se ekonomika smršťuje, vládní dluh automaticky narůstá, protože ubývá příjmů a zvyšují se výdaje. Když vláda výdaje snižuje, dluh narůstá ještě víc, protože škrty způsobí další smršťování ekonomiky. To nesnižuje, nýbrž naopak zvyšuje pravděpodobnost vládního bankrotu.

Většinu dluhů v eurozóně drží soukromé banky. Jak se dluh zvyšuje, hodnota bankovních aktiv klesá. Krize suverénních států tedy pohlcuje banky. Převést oslabené vlády na železné zásoby, jak učinila Merkelová, znamenalo proměnit finanční krizi v neodvratnou. Nadále kázat o spáse skrze úsporná opatření, zatímco ekonomika upadá a banky se hroutí, znamená opakovat klasickou chybu německého kancléře Heinricha Brüninga z let 1930-1932.

Ovšemže, eurozóna potřebuje víc než jen finanční sanaci. Periferie musí znovu získat konkurenční schopnost a některým lidem pookřálo srdce z ubývajících obchodních deficitů středomořských zemí – strukturální obchodní nevyváženosti v eurozóně se samovolně korigují, říkají. Tyto korekce se však bohužel nezakládají na zvýšených vývozech, ale na ubývajících dovozech, v důsledku stlačených úrovní ekonomické aktivity.

Představa, že země může dosáhnout obchodního přebytku tím, že nebude nic dovážet, je stejně fantaskní jako ta, že vláda může splatit svůj dluh tím, že přejde na příjmovou hladovku. Výdaj jednoho člověka je příjmem jiného. Neoblomným požadavkem, aby hlavní obchodní partneři Německa osekali své výdaje, Merkelová odřezává svou vlast od hlavních zdrojů jejího růstu.

Přežije tedy jednotná měna? Dvě politiky, které by ji ve spojení mohly zachránit, nejsou na programu. První je kvantitativní uvolňování (tištění peněz) impozantního rozsahu. ECB by měla dostat pravomoc nakoupit jakékoli množství řeckých, italských, španělských a portugalských státních dluhopisů, potřebné ke stlačení jejich výnosů do blízkosti německé úrovně. To by mohlo stimulovat reálný růst prostřednictvím několika kanálů: snížením zápůjčních úrokových sazeb, zvýšením nominální hodnoty veřejných a soukromých aktiv a oslabením eura oproti dolaru a dalším měnám. Účinky kvantitativního uvolňování na ekonomickou aktivitu jsou ovšem nejisté a inflační politika tohoto typu by dost dobře mohla vyvolat odvetu ze strany obchodních partnerů Evropy.

Právě proto by se kvantitativní uvolňování mělo uskutečňovat ve spojení s investičním programem platným napříč eurozónou a navrženým tak, aby modernizoval skřípající infrastrukturu východní a jižní Evropy. Kapitálové výdaje vlád se na rozdíl od běžných výdajů mohou financovat samy, a to zpoplatněním uživatelů. I když k tomu však nedochází, dobře zvolené veřejné investice přinášejí vysoké výnosy: nové silnice snižují náklady na dopravu a nové nemocnice zajišťují zdravější pracující.

Jistá instituce, konkrétně Evropská investiční banka (EIB), už k realizaci takového programu existuje. Měla by se v dostatečném měřítku rekapitalizovat, aby v Evropě vyrovnávala kontrakční účinky národních programů snižování schodků.

Kvantitativní uvolňování by společně s veřejnými investicemi dalo růstu impuls, který eurozóna zoufale potřebuje, aby došlo k postupnému snižování jejího úhrnného dluhového zatížení. Je však téměř jisté, že realizována nebude ani jedna z těchto politik, natož obě.

ECB skrytě kupuje státní dluhopisy na sekundárním trhu, ale její nový guvernér Mario Draghi trvá na tom, že tato intervence je přechodná, omezená a zamýšlená výhradně k tomu, aby „obnovila fungování měnově transmisních kanálů“. Nikdo na nedávném summitu EU nenavrhl udělat z EIB motor růstu. Krvácení tedy bude pokračovat.

To znamená, že eurozónu už nelze zachránit; euro přežije, ale zóna se zmenší. Otázkou je jen rozsah, načasování a způsob rozpadu. Řecko a zřejmě i další středomořské země zkrachují a získají zpět svobodnou možnost tisknout peníze a devalvovat své směnné kurzy.

To vyšle šokové vlny po celém světě. Občas jsou ale šokové vlny nezbytné, aby prolomily ledy a daly opět průchod proudu vody.