BERKELEY – Když Evropská centrální banka oznámila program nákupů vládních dluhopisů, dala finančním trhům najevo, že se jí tato myšlenka hluboce nelíbí, že se s ní plně neztotožňuje a že od této politiky ustoupí, hned jak to bude možné. ECB zkrátka vyjádřila přesvědčení, že stabilizace cen vládních dluhopisů prostřednictvím podobných nákupů bude pouze dočasná.

Těžko vymyslet více sebezničující způsob, jak uvést v život program nákupů dluhopisů. Tím, že ECB dala hned od počátku najevo nedůvěru ve vlastní politiku, prakticky zajistila její nezdar. Pokud ECB tak evidentně postrádala důvěru v dluhopisy, které nakupovala, proč by to investoři měli cítit jinak?

ECB nadále věří, že finanční stabilita netvoří součást její hlavní náplně. Jak uvedl odstupující prezident Jean-Claude Trichet, ECB má „jen jednu střelku na kompasu, a tou je inflace“. Odmítnutí ECB být věřitelem poslední instance si vynutilo vytvoření náhradní instituce, totiž Evropského fondu finanční stability (EFSF). Na finančních trzích však všichni vědí, že EFSF má nedostatečnou palebnou sílu, aby mohl takový úkol plnit – a že má navíc nepoužitelnou strukturu řízení.

Na jednobarevné misi cenové stability a naprosté nevšímavosti ke stabilitě finanční – a ještě větší nevšímavosti k prospěchu zaměstnanců a firem, kteří vytvářejí ekonomiku – snad nejvíce ohromuje radikální odklon ECB od tradice centrálního bankovnictví. Moderní centrální bankovnictví se zrodilo z kolapsu britského boomu umělých kanálů počátkem 20. let 19. století. Během finanční krize a recese v letech 1825-1826 intervenovala jistá centrální banka – Bank of England – v zájmu zajištění finanční stability, když se iracionální rozmařilost boomu změnila v kajícný pesimismus deprese.

Ve své knize Lombard Street citoval Walter Bagehot Jeremiaha Harmana, guvernéra Bank of England v krizových letech 1825-1826:

„Půjčovali jsme… všemi možnými prostředky a způsoby, které jsme nikdy předtím nepoužívali; přijímali jsme jako zástavu akcie, nakupovali jsme pokladniční poukázky, dávali jsme na pokladniční poukázky zálohy, nejenže jsme diskontovali napřímo, ale v obrovské míře jsme poskytovali zálohy na úložky směnek, stručně řečeno jsme používali všechny myslitelné způsoby, které nebyly v rozporu s bezpečností banky, a v některých případech jsme nebyli příliš úzkostliví. Když jsme viděli, v jak strašném stavu se nachází veřejnost, poskytovali jsme veškerou pomoc, která byla v našich silách…“

Charta Bank of England nedávala této instituci pravomoc provádět podobné operace věřitele poslední instance za účelem zajištění finanční stability. Banka je však přesto prováděla.

O půl generace později debatoval britský parlament o otázce, zda by úpravy charty měly Bank of England výslovně přiznat právo uskutečňovat operace věřitele poslední instance. Odpověď byla nakonec záporná: výslovné přiznání této pravomoci by podkopalo důvěru v cenovou stabilitu, neboť „již nyní existují obtíže s omezováním nadměrných emisí, odpisů a podvodů“. Výslovné přiznání pravomocí věřitele poslední instance Bank of England by prý dokonce znamenalo, že „by se přiblížilo tisíciletí obchodníků s cennými papíry“.

Vedoucí představitelé parlamentu však zároveň věřili, že absence uzákoněné pravomoci chovat se jako věřitel poslední instance nezabrání Bank of England v tom, aby se tak chovala, pokud si to okolnosti vyžádají. Jak napsal První lord strážce pokladu, sir Robert Peel: „Kdyby bylo nezbytné převzít tíživou zodpovědnost, odvažuji se tvrdit, že se najde ochota takovou zodpovědnost převzít.“

Naše současné politické a ekonomické instituce se opírají o předpoklad, že decentralizovaný trh zajišťuje lepší mechanismus sociálního plánování, koordinace a alokace kapitálu než jakýkoliv jiný systém, který se nám dosud podařilo vymyslet. Už od úsvitu průmyslové revoluce však byla součástí tohoto systému ústřední finanční autorita, která udržovala důvěru, že smlouvy budou naplněny a sliby dodrženy. A role věřitele poslední instance byla znovu a znovu nepostradatelnou součástí této funkce.

Právě to nyní ECB zahazuje.