NEW YORK – Už dlouho jsem předpovídal, že je jen otázkou času, kdy praskne americká bublina bydlení, která se začala nafukovat zkraje nynější dekády, za pomoci záplavy likvidity a ledabylé regulace. Čím déle bublina rostla, tím mohutnější exploze a větší (a globálnější) následný propad.

Ekonomové umějí dobře postihovat podpovrchové síly, ale nejsou už tak dobří ve schopnosti určovat časový průběh. Dynamika je ale velkou měrou právě taková, jak se očekávalo. Amerika je stále na sestupné trajektorii směřující do roku 2009 – což má závažné důsledky pro svět jako celek.

Státy a místní samosprávy například kvůliampnbsp;úbytku příjmů zampnbsp;daní seškrtávají výdaje. Co nevidět zeslábnou americké dovozy. Útraty spotřebitelů dle očekávání klesají. Dochází kampnbsp;enormnímu snížení (domnělého) bohatství, vampnbsp;řádu bilionů, vzhledem kampnbsp;propadu cen domů a akcií. Kromě toho si většina Američanů žila nad poměry, neboť svých domů díky jejich nafouklé hodnotě využívali jako zástavy. Tahle hra skončila.

Amerika by těmto problémům čelila, i kdyby zároveň nehleděla do tváře finanční krizi. Americká ekonomika se nadopovala přehnaným pákovým zadlužením; teď přichází bolestivý proces uvolňování páky. Přemrštěné používání pákového mechanismu, společně sampnbsp;chybným úvěrováním a riskantními deriváty, zapříčinilo zatuhnutí úvěrových trhů. Vždyť když banka nezná svou vlastní bilanci, nebude nejspíš věřit jiným bankám.

Bushova vláda si blížících se problémů nepovšimla, po jejich propuknutí popírala, že existují, pak bagatelizovala jejich význam a nakonec zpanikařila. Nebylo divu, že pod taktovkou jednoho zampnbsp;budovatelů problému, Hanka Paulsona, jenž prosazoval deregulaci a možnost, aby se banky ještě víc pákově zadlužovaly, administrativa uhýbala od jedné politiky kampnbsp;další – přičemž každou ze strategií podporovala sampnbsp;naprostým přesvědčením až do posledních minut před jejím odhozením. I kdyby nezáleželo na ničem jiném než na důvěře, ekonomika by šla ke dnu.

Navíc ona špetka činnosti, jež byla vykonána, měla za cíl podepřít finanční soustavu. Finanční krize je ale jen jednou zampnbsp;krizí, na něž země naráží: stěžejní makroekonomický problém ještě zhoršilo potopení bohatství spodní poloviny obyvatelstva. Ti, kdo by utráceli, nemají peníze a ti při penězích neutrácejí.

Amerika a svět jakbysmet čelí rovněž zásadnímu strukturálnímu problému, ne nepodobnému potížím zampnbsp;počátku minulého století, kdy nárůsty produktivity vampnbsp;zemědělství vyústily vampnbsp;prudký úbytek podílu populace, která vampnbsp;této oblasti dokázala najít práci. Vampnbsp;současnosti jsou přírůstky výrobní produktivity ještě působivější, než byly před sto lety vampnbsp;zemědělství, což však znamená, že korekce, které je třeba zavést, musejí být tím větší.

Není tomu dlouho, co probíhala diskuse nad riziky neukázněného vývoje rozsáhlých nevyvážeností globálního hospodářství. To, co vidíme dnes, je součástí tohoto vývoje. Neméně zásadní změny ale probíhají vampnbsp;oblasti globální rovnováhy ekonomické moci: hromady likvidních peněz, které by mohly přispět kampnbsp;finanční výpomoci světu, neleží na Západě, ale vampnbsp;Asii a na Středním východě. Globální instituce ale tyto nové skutečnosti nezohledňují.

Zampnbsp;globalizace plyne, že jsme čím dál větší měrou vzájemně závislí. Vampnbsp;největší světové ekonomice nelze projít hlubokým a dlouhým propadem bez globálních důsledků. Už dlouho tvrdím, že představa oddělenosti byla mýtem, a důkazy dnes tento názor potvrzují. Je tomu tak zejména proto, že Amerika neexportuje jen recesi, ale také svou zkrachovanou deregulační filozofii a toxické hypotéky, takže mnoha totožným problémům čelí také finanční instituce vampnbsp;Evropě i jinde.

Mnoha lidem vampnbsp;rozvojovém světě poslední boom velice prospěl, díky finančním tokům, vývozům a vyšším komoditním cenám. Teď se to všechno obrací. Vrcholnou ironií je, že dnes peníze odtékají zampnbsp;chudých a dobře spravovaných ekonomik do USA, původce globálních problémů.

Smyslem výčtu těchto výzev, před nimiž svět stojí, je poukázat na to, že i když Obama a další světoví vůdci udělají všechno správně, USA a globální ekonomika stejně směřují do nesnadného období. Otázkou není jen to, jak dlouho bude recese trvat, ale také jak bude ekonomika vypadat, až se z ní dostane.

Vrátí se kampnbsp;silnému růstu, nebo zažije chudokrevné oživení ve stylu Japonska 90.ampnbsp;let minulého století? Vampnbsp;tuto chvíli se přikláním ke druhé možnosti, neboť odkaz obrovitého zadlužení pravděpodobně zchladí zápal pro velký stimulační balík, jehož je zapotřebí. Bez dostatečně velkého stimulu (přesahujícího 2% HDP) zakusíme propad vampnbsp;začarované spirále: chatrné hospodářství bude znamenat více bankrotů, což bude tlačit ceny akcií dolů a úrokové sazby nahoru, podrývat důvěru spotřebitelů a oslabovat banky. Spotřeba a investice se dále zkrátí.

Teď když už finančníci zampnbsp;Wall Street dostali hromady peněz, mnozí se vracejí kampnbsp;fiskálnímu náboženství nízkých deficitů. Je pozoruhodné, jak jsou i poté, co prokázali svou neschopnost, vampnbsp;některých kruzích ctěni. Víc než na schodcích záleží na tom, co sampnbsp;penězi děláme; půjčovat si na financování vysoce produktivních investic do školství, technologií nebo infrastruktury národní bilanci posiluje.

Finančníci ale argumentují obezřetností: vyčkejme, jak se ekonomice bude dařit, a bude-li potřebovat víc peněz, můžeme je dodat. Avšak firma, která je nucena vyhlásit bankrot, nemůže vrátit čas, jakmile se změní větry. Újma je dlouhodobá.

Pokud Obama uposlechne svůj instinkt, věnuje pozornost obyčejným lidem spíš než Wall Street a bude jednat neohroženě, pak máme naději, že ekonomika začne zampnbsp;propadu vybředávat ke konci roku 2009. Pokud ne, krátkodobé vyhlídky pro Ameriku i pro svět jsou ponuré.