MADRID – Světová finanční krize posloužila skupině G-20 jako rychlý a účinný katalyzátor. První tři setkání hlav států G-20 ve Washingtonu, Londýně a Pittsburghu zůstanou v paměti díky prosazování multilateralismu a koordinované globální akce. „Dvacítka“ však do značné míry zůstává nedokončeným dílem – a jak ukázal její poslední summit v Torontu, musí vykonat ještě mnoho práce, aby uspěla.
Washingtonský summit G-20 v roce 2008 byl prvním od založení této skupiny v roce 1997, na kterém se setkaly hlavy států členských zemí. Skupina G-8 totiž vzhledem k potřebě stabilizovat finanční trhy na celém světě přestala být odpovídajícím nástrojem řízení globální ekonomiky. Pokud měla být nalezena koordinovaná odpověď na krizi, musely být vyslechnuty i hlasy zemí, jako jsou Čína, Indie a Brazílie. Vzhledem ke zhoršující se finanční krizi souhlasil londýnský summit v roce 2009 s bezprecedentním fiskálním a měnovým stimulem a podpořil silnější a soudržnější celosvětový regulační a dohledový rámec. Vzhledem k úspěchu skupiny pak pittsburský summit uznal „dvacítku“ jako hlavní fórum mezinárodní hospodářské spolupráce.
Toto uznání zvýšilo očekávání směrem ke skupině G-20 a získalo jí zaslouženou prestiž: je to jediné fórum, na němž sedí světové velmoci a rozvíjející se země u jednoho stolu jako rovní s rovnými. Předpoklad je zřejmý: jak krize více než kdy jindy zdůraznila, vzájemná závislost jednotlivých zemí je nevyhnutelná. Ve světle dnešních globálních výzev musí být jediná možná odpověď globální. Jiná alternativa není myslitelná. Nepřesnost dohod dosažených na červnovém summitu v Torontu však zanechala politickým předákům hořkou pachuť v ústech.
MADRID – Světová finanční krize posloužila skupině G-20 jako rychlý a účinný katalyzátor. První tři setkání hlav států G-20 ve Washingtonu, Londýně a Pittsburghu zůstanou v paměti díky prosazování multilateralismu a koordinované globální akce. „Dvacítka“ však do značné míry zůstává nedokončeným dílem – a jak ukázal její poslední summit v Torontu, musí vykonat ještě mnoho práce, aby uspěla.
Washingtonský summit G-20 v roce 2008 byl prvním od založení této skupiny v roce 1997, na kterém se setkaly hlavy států členských zemí. Skupina G-8 totiž vzhledem k potřebě stabilizovat finanční trhy na celém světě přestala být odpovídajícím nástrojem řízení globální ekonomiky. Pokud měla být nalezena koordinovaná odpověď na krizi, musely být vyslechnuty i hlasy zemí, jako jsou Čína, Indie a Brazílie. Vzhledem ke zhoršující se finanční krizi souhlasil londýnský summit v roce 2009 s bezprecedentním fiskálním a měnovým stimulem a podpořil silnější a soudržnější celosvětový regulační a dohledový rámec. Vzhledem k úspěchu skupiny pak pittsburský summit uznal „dvacítku“ jako hlavní fórum mezinárodní hospodářské spolupráce.
Toto uznání zvýšilo očekávání směrem ke skupině G-20 a získalo jí zaslouženou prestiž: je to jediné fórum, na němž sedí světové velmoci a rozvíjející se země u jednoho stolu jako rovní s rovnými. Předpoklad je zřejmý: jak krize více než kdy jindy zdůraznila, vzájemná závislost jednotlivých zemí je nevyhnutelná. Ve světle dnešních globálních výzev musí být jediná možná odpověď globální. Jiná alternativa není myslitelná. Nepřesnost dohod dosažených na červnovém summitu v Torontu však zanechala politickým předákům hořkou pachuť v ústech.