PEKING – Růst HDP Číny se letos přiblíží možná až k 10 %. Zatímco některé státy se stále ještě potýkají s hospodářskou krizí či jejími důsledky, pro Čínu je opět výzvou jak si poradit s boomem.

Díky rázným politickým opatřením s cílem předejít bublině obytných nemovitostí se realitní trh stabilizoval a v nejbližší době se očekávají další korekce. To je pro čínskou ekonomiku dobrá zpráva, byť snad zarmoutí ty, kdo se domnívali, že vláda nechá bublinu narůstat víc a víc, až vyvolá krach.

Zda korekce v oblasti obytných nemovitostí zasáhne celkový růst, závisí na tom, jak člověk definuje „zasažení“. Nižší ceny aktiv mohou snížit celkový růst investic a HDP, ale pokud (údajně) dojde ke zpomalení z 11 na 9 %, Čína se vyhne ekonomickému přehřátí, a přesto se bude těšit vysokému udržitelnému růstu. Vždyť aktuální anualizované tempo růstu investic do bytových nemovitostí, dosahující 37 %, je pro Čínu velmi negativní. Ideálně by pro letošek mělo zpomalit řekněme na 27 %!

Čína si zachovává svižný hospodářský růst už 30 let, a to bez výrazných fluktuací či přerušení – alespoň doposavad. Odhlédneme-li od zpomalení v letech 1989-1990, které následovalo po krizi na Tchien-an-men, průměrný roční růst činil v tomto období 9,45 %, s maximem 14,2 % v letech 1994 a 2007 a minimem 7,6 % v roce 1999.

Třebaže většinu velkých ekonomik v raných stádiích růstu sužovaly krize, čínský příběh se zdá abnormální (či náhodný) a přivolává pravidelné prognózy „nacházejícího krachu“. Všechny tyto předpovědi se zatím ukázaly jako mylné, ale čím déle příběh trvá, tím víc lidí předpovídá špatný konec.

Na nepřerušeném vývoji čínského růstu osobně nenacházím nic abnormálnějšího než účinné makroekonomické intervence v dobách konjunktury.

Jistěže, hospodářský rozvoj i institucionální reformy mohou vyvolávat nestabilitu. Onen typ centrálního vládnutí zděděný po starém plánovaném hospodářství, typický přepjatými plány růstu, skutečně způsobuje kolísání a významně přispěl k nestabilitě zkraje 80. let.

Jenže ústřední vláda musí v časech přehřívání převzít zodpovědnost za inflaci, jinak praskající bublina vyvolá nezaměstnanost. Místní samosprávy a státní podniky tytéž ohledy nutně netrápí. Přejí si vysoký růst HDP, aniž by se vážněji ohlížely na makroekonomické důsledky. Chtějí si půjčovat, co to jen jde, aby financovaly ctižádostivé investiční projekty, aniž by se příliš znepokojovaly splácením dluhů nebo inflací.

Hlavní příčinou přehřátí na počátku 90. let skutečně byla skutečnost, že si místní samosprávy nadměrně půjčovaly. V roce 1994 vyletěla inflace na 21 % – nejvyšší úroveň za posledních 30 let – a velká část dluhů samospráv skončila jako nesplácené půjčky, které v polovině 90. let tvořily ve státním bankovním sektoru 40 % úhrnu úvěrů. Tento zdroj zranitelnosti je už méně významný, vzhledem k přísným omezením, která od 90. let platí pro úvěruschopnost místních samospráv.

Teď se však dalším pramenem rizika přehřátí stal „elán“ první generace čínských podnikatelů. Ekonomika zažívá rozmach, příjmy rostou a trhy expandují: to vše vytváří značný potenciál pro růst podniků, všichni se chtějí nových příležitostí chopit a každý investor chce rychle zbohatnout. Doposud se jim dařilo a zlé časy ještě nezažili. Zuřivě tedy investují a spekulují, aniž by příliš zvažovali rizika.

Relativně vysoká inflace počátku 90. let byla pro vládní tvůrce politik výstrahou upozorňující na rizika plynoucí z rychlého růstu. Prasknutí bubliny v japonské ekonomice zkraje 90. let a v ekonomikách jihovýchodní Asie několik let nato zapůsobilo jako sousedské ponaučení, že je zapotřebí přestat věřit, že bubliny nikdy nepraskají.

Od té doby je postoj ústřední vlády takový, že ekonomiku brzdí, kdykoli se projeví tendence k přehřívání. Počátkem 90. let byla zavedena striktní pravidla, aby se redukovala nabídka peněz a zastavily nadměrné investice, a tedy odvrátila hyperinflace.

V současném cyklu úřady začaly ekonomiku ochlazovat už v roce 2004, když se Čína oklepala z poklesu způsobeného zděšením z nemoci SARS v roce 2003. Když koncem roku 2007 dosáhl růst HDP 13 %, vláda ještě zesílila restriktivní politiky namířené proti bublinám v průmyslu (například ocelářství) a na trzích aktiv (reality), což připravilo půdu pro včasnou korekci.

Ekonomická teorie nás učí, že veškeré krize způsobují bubliny či přehřívání, takže pokud řízením dokážete předcházet bublinám, podaří se vám předcházet krizím. Důležitou věcí pro „zahlazení cyklů“ není stimulační politika uskutečňovaná až poté, co došlo ke krachu, ale proaktivní úsilí v dobách konjunktury a brzdění bublin v jejich raných fázích.

Nejsem si vůbec jistý, zda jsou všichni tvůrci čínských politik vzornými studenty moderní ekonomie. Zdá se však, že praktické kroky, jež uskutečňovali, byly shodou okolností lepší než postupy jejich protějšků v některých jiných zemích – rozsáhlá „deregulace“, ale mizivé chlazení poměrů, když ekonomika procházela boomem a tvořily se bubliny.

Problém světového hospodářství spočívá v tom, že na Keynesovu lekci o nezbytnosti proticyklických politik si všichni vzpomněli, až když propukla krize, byť během předchozího boomu požadovali, aby jim byla ponechána volnost, bez symetrické politické intervence. Jenže řídit boom je důležitější, protože se tak řeší prvotní příčina krizí.

V jistém smyslu se dosavadní postup Číny jeví jako zrod opravdového „keynesiánského světa“: více soukromých podniků a volnější cenová konkurence na mikroúrovni a aktivní proticyklická intervence prostřednictvím politik na makroúrovni.

Existují další faktory, které by mohly čínský růst zpomalit nebo přerušit. Doufám jen, že bdělost tvůrců politik přetrvá (a bude se dále tříbit), což čínskému příběhu vysokého růstu umožní, aby pokračoval dalších 10, 20 nebo 30 let.