Byla nedávná vlna francouzských protestů proti návrhu zákona, který by zaměstnavatelům uvolnil ruce při propouštění mladých zaměstnanců, maskovaným požehnáním? Aby utišil protesty, byl prezident Jacques Chirac donucen toto ustanovení stáhnout a místo něj navrhl jako cestu ke snížení nezaměstnanosti mladých lidí poskytování dotací na přijaté zaměstnance. Podobný návrh na cílené dotace mezd se momentálně projednává v Německu.

Zastánci pružnějšího trhu práce trvají na tom, že platby zaměstnavatelům za přijímání mladých lidí představují špatný přístup. Umožněte zaměstnavatelům snazší propouštění zaměstnanců, argumentují tito lidé, a zaměstnavatelé je budou ochotněji přijímat. Omezení tohoto přístupu však tkví v tom, že volný trh práce ani nevykoření nezaměstnanost, ani nepřetaví okrajové vrstvy nejméně kvalifikovaných dělníků v zaměstnance s vysokou produktivitou a vysokou mzdou. Mají-li navrhované dotace ve Francii a v Německu nějakou vadu, pak nikoliv v tom, že jsou zbytečné, nýbrž že nezacházejí dostatečně daleko.

V rozvinutých západních ekonomikách je možnost formálního zaměstnání zapovězena mnoha lidem všech věkových skupin. Ve Spojených státech je mzda méně kvalifikovaných dělníků tak skrovná, že není-li jejich situace zoufalá, je pro ně emocionálně obtížné udržet si zaměstnání nadlouho, případně začnou být natolik demoralizováni nebo rozrušeni, že přestanou být dostatečně přínosnými, anebo se vzhledem k zákonům o minimální mzdě stanou nedostupnými pro zaměstnavatele, kteří zákony dodržují. V Evropě vyřazují takové lidi z trhu práce kolektivní smlouvy a někdy i zákony o minimální mzdě. V obou případech ztrácejí tito zaměstnanci příležitost k zapojení se do společnosti a osobnímu rozvoji, kterou většina legitimních pracovních míst nabízí.

Takový pocit ochuzení generuje vysoké sociální náklady v podobě zločinnosti, násilí a závislosti na druhých. Zmíněné patologické jevy se pak mohou stát zbraní použitou při populistickém útoku na volnou soutěž, kterou západní země vyžadují kvůli hospodářské dynamice – a tím i prosperitě. A proto by ti, kdo do volné soutěže zapojeni jsou a mají z ní prospěch, avšak zároveň je tíží sociální náklady spojené s vyřazením jiných lidí ze společnosti, měli být ochotni něco platit, aby tento stav napravili.

Nejlepším lékem je dotace na pracovní místo s nízkou mzdou, která je vyplácena zaměstnavatelům za každého přijatého zaměstnance pracujícího na plný úvazek za nízkou mzdu a vyměřována podle mzdových nákladů firmy na daného zaměstnance. Čím vyšší jsou mzdové náklady, tím nižší je dotace, která postupně klesá až na nulu. Při takto nastavených dotacích na mzdy by konkurenční síly motivovaly zaměstnavatele k přijímání většího počtu zaměstnanců a díky výslednému poklesu nezaměstnanosti by se převážná část dotace vyplácela jako přímá či nepřímá kompenzace za pracovní místo. Lidé by měli z dotace prospěch pouze v případě, že by vykonávali produktivní činnost – tedy práci, za kterou podle zaměstnavatelů stojí za to něco zaplatit.

V ideálním případě budou dotace vypláceny za přijímání zaměstnanců jakéhokoliv věku. Je ovšem pochopitelné, že plány, o nichž se v současné době diskutuje, počítají s tím, že se nejprve zaměří na nejmladší a nejstarší zaměstnance.

Někteří lidé stále pokládají dotace na mzdy za sociální dávku. Tyto dotace se však od sociální pomoci a programů sociálního zabezpečení velmi liší. Ačkoliv jsou takové programy v Evropě i v USA obsáhlé, pracující chudí zůstávají na okraji stejně jako kdykoliv předtím. Sociální výdaje tento problém dokonce ještě zhoršily, poněvadž snižují motivaci k práci, a tím vytvářejí kulturu závislosti a odcizenosti od komerční ekonomiky, podkopávají participaci pracovní síly, zaměstnatelnost a zaměstnaneckou věrnost. Zapotřebí je zde vyšší zaměstnanost a mzda prostřednictvím vyšší poptávky po nejméně produktivních zaměstnancích.

Někdo by snad spoléhal na to, že tento problém časem vyřeší volný trh. Je ovšem nepravděpodobné, že by samotné tržní síly dokázaly vyřešit bezprecedentní podíl lidí vyřazených z trhu práce, který se nahromadil od poloviny 70. do počátku 90. let. Převažující víra, že existuje spolehlivá tendence k návratu na nějakou normální úroveň začlenění občanů do společnosti, má jen malou oporu. Jistě, většina recesí se nakonec obrátí, stejně jako nakonec skončí většina konjunktur. Chápání toho, co je „normální“, se však samo o sobě neustále posouvá.

Mnozí lidé argumentují tím, že dotace jakéhokoliv druhu by nikdy neměly být schvalovány, a to zčásti i proto, že je krajně obtížné, ne-li přímo nemožné je zrušit, i když nejsou nadále zapotřebí. Podle tohoto názoru by celková platba nějakému výrobnímu faktoru neměla překračovat jeho mezní produktivitu, a žádoucí výsledky by se tudíž měly podněcovat prostřednictvím daňových pobídek.

Jak ovšem na počátku 20. století ukázali teoretici, spolupráce a vzájemná výměna uvnitř rozmanitého trhu práce určitého státu zvyšuje produktivitu všech. Ekonomická spolupráce znamená vzájemný přínos nad rámec toho, co by dané druhy talentu mohly vytvořit nezávisle na sobě – na tomto postřehu později stavěl filozof John Rawls.

Společnost může ponechat na volném trhu, aby tento přínos distribuoval, anebo může zasáhnout a nasměrovat ho k nejméně privilegovaným, takže někteří dostanou více, než činí jejich mezní produkt, zatímco jiní méně. A protože nejméně kvalifikovaní dělníci mají problémy s morálkou, které snižují jejich mzdy a nahlodávají jejich zaměstnatelnost, je logické nasměrovat tento redistribuovaný vzájemný přínos na ně prostřednictvím dotací, které motivují k větší soběstačnosti a zaměstnání. Na rozdíl od daňových pobídek se totiž mzdové dotace zaměřují pouze na zaměstnanost pracovníků s nízkými mzdami.

Evropa i USA musí učinit více, aby podpořily začlenění zaměstnanců s nízkými mzdami do společnosti. Dobrá ekonomika nejen udržuje rostoucí výkon a národní příjem, ale zajišťuje také svým účastníkům možnost být soběstační a realizovat svůj potenciál. Vydatná dotace na zaměstnání za nízkou mzdu je spravedlivým a účinným způsobem, jak tohoto důležitého cíle dosáhnout.