Devátý říjen 2006 se stane dnem, který si budeme pamatovat. Severní Korea totiž toho dne pravděpodobně odpálila jadernou bombu. Byla to zkouška, která selhala? Odpověď nám možná poskytne až budoucnost, avšak politické důsledky jsou zřejmé a dopady značné.

Za prvé: mezinárodní tlak vedený USA, Čínou, Ruskem a Japonskem nestačil k tomu, aby Severní Koreji v tomto osudovém kroku zabránil. Strašlivá diktatura, režim bez budoucnosti a trpaslík v měřítku mocenské politiky se vzepřel mezinárodním obrům. Výsledkem je oprávněné rozhořčení a ze všech stran se ozývají výzvy k sankcím.

Jaký dopad však budou mít sankce proti režimu, jehož cílem je přežití prostřednictvím sebeizolace – režimu, který nebude mít žádné zábrany nelítostně obětovat vlastní lid? Může navíc Čína skutečně připustit přísné sankce vůči svému sousedovi – režimu bojujícímu o přežití, který je vybaven jadernými zbraněmi i raketami – a humanitární katastrofu nejvyššího stupně mezi jeho obyvatelstvem? Jak důvěryhodné a účinné mohou sankce být?

Za druhé: Rada bezpečnosti OSN nyní vypadá jako papírový tygr, protože její autoritu úspěšně zpochybnil opotřebovaný režim. Tato skutečnost nezůstane nikde bez povšimnutí, zejména pak v Teheránu. Stane-li se hranice mezi jadernými a nejadernými státy propustnější, nebo pokud se dokonce zcela rozplyne, pak lze vznést otazník nad celým systémem multilaterální bezpečnosti. Devátého října se brána vedoucí k této cestě otevřela.

Za třetí: existuje riziko, že režim Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT), který byl již před severokorejským činem na pokraji zániku, se nyní rozpadne. Řada malých a středně velkých mocností si teď položí radikálně novou otázku: může-li být jadernou mocností Severní Korea, proč ne my? Pokud lze v dnešní době, kdy je změny režimu dosahováno vojenskými prostředky, zajistit skutečnou suverenitu pouze jadernými zbraněmi, proč se touto cestou nevydat? Zhroucení režimu nešíření nezvýší pouze riziko regionálních závodů v jaderném zbrojení, ale i riziko přenosu jaderného know-how a technologií, což zvýší hrozbu nukleární konfrontace.

Za čtvrté: jaderná krize rozpoutaná Severní Koreou dokládá, že USA – poprvé od konce studené války – už nejsou hlavním hráčem na mezinárodní scéně a že její možnosti jsou vyčerpané a současně problematické. Poté, co Clinton předal moc Bushovi, se USA vzdaly strategie zapojování severokorejského režimu do struktur s cílem zmírnit jeho chování, čímž si zbytečně zúžily manévrovací prostor. Hlavním hráčem v severokorejské krizi i v regionu jako celku se nyní stala Čína. To bude mít závažný dopad v celém Pacifiku, kvůli němuž tam Amerika bude muset soustředit svou strategickou pozornost. Evropa by proto mohla být vyzvána, aby zaplnila uvolněný prostor ve východní části Středozemního moře a na Blízkém východě, a to jednak dříve a jednak v mnohem širším měřítku, než Evropané tuší.

Co si tedy počít? Nelze se vyhnout strategii zapojení Severní Koreje do struktur a omezování jejího vlivu, jinak bude krize eskalovat. USA budou muset zahájit rozhovory – v případě nutnosti i přímé a bilaterální. Zdá se, že to opravdu bude zapotřebí. Čína, kterou Kim Čong-il pokořil, bude muset vůbec poprvé převzít vedoucí roli v oblasti a vyřešit krizi nebo ji přinejmenším udržet v rozumných mezích.

Do budoucna se pak musí změnit celý přístup k principu nešíření jaderných zbraní. Nemá smysl bědovat nad reálným nebezpečím šíření nukleárních zbraní a přitom v praxi nečinně přihlížet, jak se Smlouva o nešíření jaderných zbraní rozpadá.

Nemá-li na světě jednoho dne existovat několik velkých jaderných mocností a řada jaderných mocností střední a malé velikosti, pak velké jaderné mocnosti musí ihned zahájit seriózní iniciativu za odzbrojení a nešíření. Součástí této iniciativy musí být vedle nových požadavků na odzbrojení a kontrolních mechanismů také poskytnutí záruk nediskriminačního přístupu k jadernému know-how, výzkumu a technologiím.

To bude vyžadovat mezinárodní institucionální řešení problému obohacování tak, aby z účasti na procesu obohacování vyplývaly nové závazky, zejména ochota zajistit průhlednost prostřednictvím ověřování a intenzivních inspekcí. Pouze nové kroky velkých jaderných mocností směrem k odzbrojení a záruka přístupu k technologiím a know-how pod mezinárodní kontrolou mohou navíc zastavit trend směřující k „jaderné suverenitě“.

Pět let poté, co prezident Bush označil Irák, Írán a Severní Koreu za „osu zla“, zůstává vývoj v těchto zemích skličující. Situace v Iráku je katastrofální a nic nenasvědčuje tomu, že by se dala zvrátit. Otázka důsledků pro region je každým dnem tíživější. Občanská válka? Rozpad a tím i „balkanizace“ Iráku? Bude opravdu možné omezit rozsah katastrofy pouze na Irák?

Nyní se zdá, že Severní Korea disponuje „Bombou“. Írán se intenzivně propracovává k témuž cíli, přičemž nadále posiluje své hegemonistické postavení v regionu. Přidáme-li k „ose zla“ Afghánistán, Pákistán, Libanon, Sýrii, Izrael, Palestince a také terorismus, vypadá výsledný obrázek všelijak, jen ne nadějně. Pokud by nyní USA v reakci na selhání své politiky cítily pokušení zvážit ve vztahu k Íránu možnost vojenského „řešení“, pak se nuklearizaci mezinárodního systému nepodaří zastavit. Takový krok pouze dotlačí Blízký východ k výbušnému megakonfliktu s nepředvídatelnými a nekontrolovatelnými důsledky.