Unconventional Economic Wisdom
Jak se nezotavit
Joseph E. Stiglitz
|
|
|
|
NEW YORK – Někteří lidé si mysleli, že zvolením Baracka Obamy se pro Ameriku všechno obrátí k�lepšímu. Protože se tak dosud nestalo, ani po schválení zákona o mohutné stimulaci a předložení nového programu pro řešení fundamentálního problému v�oblasti bydlení a několika plánů na stabilizaci finanční soustavy, část lidí už dokonce začíná Obamu a jeho tým obviňovat.
Obama ovšem zdědil ekonomiku ve volném pádu a během krátké doby od své inaugurace neměl šanci zvrátit věci k�lepšímu. Prezident Bush měsíce před odchodem z�úřadu připomínal srnce oslněného reflektory automobilu – paralyzovaný, téměř neschopný cokoli udělat. Je úlevou, že USA mají konečně prezidenta, který dokáže jednat, a to, co doposavad vykonal, přijde velice vhod.
Jeho dosavadní snažení ale bohužel nestačí. Stimulační balíček se sice zdá velký, přes 2% HDP za rok, ale třetina z�něj jde na daňové škrty. A jelikož Američané se musejí vyrovnávat s�převisem zadlužení, překotně narůstající nezaměstnaností (a nejhorším systémem podpory v�nezaměstnanosti mezi předními průmyslovými zeměmi) a padajícími cenami aktiv, pravděpodobně velkou část daňových úlev uspoří.
Téměř polovina stimulu pouze kompenzuje kontrakční účinek snižování výdajů na úrovni států. Padesát amerických států musí udržovat vyrovnané rozpočty. Před několika měsíci se schodky odhadovaly na 150 miliard dolarů; dnes tato cifra musí být mnohem vyšší – vždyť jenom samotná Kalifornie naráží na schodek ve výši 40 miliard dolarů.
Úspory domácností se konečně začínají zvyšovat, což je sice dobré pro dlouhodobé finanční zdraví domácností, ale katastrofální pro hospodářský růst. Přitom klesají i investice a vývozy. Americké automatické stabilizátory – progresivita našich daňových soustav, pevnost sociálního systému – jsou sice nesmírně oslabené, ale až očekávaný fiskální deficit vystřelí na 10% HDP, určitý stimul přinesou.
Krátce, stimul americkou ekonomiku posílí, ale pravděpodobně ne natolik, aby obnovil rázný růst. To je špatná zpráva i pro zbytek světa, neboť důrazné celosvětové oživení vyžaduje pevnou americkou ekonomiku.
Skutečné slabiny Obamova programu oživení však netkví ve stimulačním balíčku, nýbrž v�jeho snahách o oživení finanční trhů. Americké nezdary nabízejí významné ponaučení zemím po celém světě, které se střetají anebo střetnou se sílícími problémy se svými bankami:
- Oddalovat restrukturalizaci bank vyjde draho, a to ve smyslu konečných nákladů na finanční záchranu i újmy, již v�mezidobí utrpí ekonomika jako celek.
- Vlády si nerady připouštějí plnou výši nákladů na řešení problému, a tak bankovní soustavě dají jen tolik, aby přežila, ale ne dost na to, aby se uzdravila.
- Důvěra je důležitá, ale musí se opírat o zdravé fundamenty. Politiky se nesmí zakládat na fikci, že byly rozdány dobré půjčky, a že jakmile se obnoví důvěra, potvrdí se prozíravost předních představitelů a regulátorů finančních trhů.
- Od bankéřů lze očekávat, že budou jednat ve vlastním zájmu na základě pobídek. Zvrácené pobídky vyvolaly nadměrné podstupování rizik a banky, které jsou na pokraji zhroucení, ale příliš velké na to, aby skutečně padly, budou riskovat ještě víc. S�vědomím, že vláda v�případě potřeby škody napraví, budou oddalovat řešení hypoték a vyplatí miliardy na bonusech a dividendách.
- Socializace ztrát a privatizace zisků je ještě znepokojivější než důsledky znárodnění bank. Američtí daňoví poplatníci dělají čím dál tím horší obchod. V�prvním kole peněžních infuzí dostali za každý dolar, který zaplatili, aktiva v�hodnotě 0,67 dolaru (ačkoliv tato aktiva byla téměř určitě nadhodnocená a rychle na hodnotě ztrácela). Během posledních peněžních infuzí ale Američané podle odhadů za každý dolar dostávají nanejvýš 0,25 dolaru. Špatné podmínky obchodu vyústí v�rozsáhlé národní zadlužení v�budoucnu. Jedním důvodem, proč nám vnucují špatné podmínky, je, že kdybychom za své peníze dostali spravedlivý díl hodnoty, byli bychom teď už dominantním akcionářem přinejmenším v�jedné z�velkých bank.
- Nepleťte si zachraňování bankéřů a akcionářů se zachraňováním bank. Amerika mohla zachránit své banky, ale akcionáře ponechat jejich osudu, a to za mnohem míň, než utratila.
- Ekonomika stékajících kapek téměř nikdy nefunguje. Nalévání peněz do bank majitelům vlastního bydlení nepomohlo: domů zabavených pro nesplácení hypotéky stále přibývá. Kdyby se dopustil pád AIG, mohlo by to sice poškodit některé systematicky důležité instituce, ale poradit si s�takovou újmou by bylo lepší než hazardovat s�více než 150 miliardami dolarů a doufat, že jich část zůstane tam, kde je jich zapotřebí.
- Americkou finanční soustavu do nynější šlamastyky uvrhl nedostatek transparentnosti. Nedostatek transparentnosti ji tedy z�problémů nevyvede. Obamova vláda slibuje, že převezme ztráty, aby přesvědčila hedžové fondy a další soukromé investory k�odkupu špatných aktiv bank. To ale nenastolí „tržní ceny“, jak administrativa tvrdí. Jestliže břemeno ztrát nese vláda, jedná se o pokřivené ceny. V�bankách už ke ztrátám došlo a jejich výnosy teď jdou na úkor daňových poplatníků. Vtáhnout do hry hedžové fondy jako třetí stranu znamená pouze nárůst ceny.
- Je lepší dívat se dopředu než se otáčet zpátky a raději se zaměřovat na snižování rizikovosti nových úvěrů a zajišťovat, aby finanční prostředky vytvářely čerstvou schopnost půjčovat. Co bylo, bylo. Jako referenční bod uveďme, že 700 miliard dolarů poskytnutých nové bance a desetinásobně pákově zesílených by mohlo financovat nové půjčky ve výši sedmi bilionů dolarů.
Éra, kdy se věřilo, že je možné něco vytvořit z�ničeho, by už měla být pryč. Krátkozraké reakce politiků – doufajících, že jim projde obchod, který je dost malý na to, aby potěšil daňové poplatníky, a dost velký na to, aby potěšil banky – problém pouze prodlouží. Na obzoru je slepá ulička. Bude zapotřebí více peněz, ale Američané nemají chuť je poskytnout – rozhodně ne za podmínek, které se prozatím nabízejí. Peněžní studnice možná vysychá a totéž se může dít s�legendárním americkým optimismem a nadějí.
Joseph E.�Stiglitz, profesor ekonomie na Kolumbijské univerzitě v�New Yorku a nositel Nobelovy ceny za ekonomii z�roku 2001 napsal společně s�Lindou Bilmesovou knihu The Three Trillion Dollar War (Válka za tři biliony dolarů) s�podtitulem Skutečné náklady iráckého konfliktu.
Copyright: Project Syndicate, 2009.
www.project-syndicate.org
Z�angličtiny přeložil David Daduč
You might also like to read more from Joseph E. Stiglitz or return to our home page.
|
|
tvselvakumaran 08:24 16 Mar 09
Professor Joseph Stiglitz discusses two issues in this article -- (i) the stimulus package, and (ii) the crisis in the financial markets. I have some points to make on these two issues:
(i) Misconception: if the stimulus bill is not large enough, it would not deliver a recovery.
By the end of Summer 2008, political support for a new stimulus bill began to gather in earnest. At that time, it was not known for certain whether the American economy was in a recession. Now, in recent decades, a large number of research papers have been written combining insights from Keynesian theory with business cycle theory towards the aim of smoothening the fluctuations in the business cycle. In fact, the boom in East Asian economies that extended to more than 25 years before 1997, and the 63-year long recession-less growth in the world economy since the end of the second world war, lent credence to the view among academic economists that a recession could be made short and shallow, if not altogether bypassed. As a result, throughout Fall 2008, many economists repeatedly stated that if the stimulus bill is not large enough, it would not lead to a recovery.
Sometime during the winter of 2008, NBER announced that the American economy had actually been in recession since December 2007. It was after this announcement that there was a realization that the current economic recession is a really serious one, and cannot be wished away by a massive one-time stimulus bill. Till then, economists had been pre-occupied with preventing the crisis in the financial system from spreading to the real economy. However, the realization of a serious economic crisis came too late. The political momentum for a massive one-time stimulus bill had already been set in motion. Moreover, since it was now getting very difficult to justify a huge one-time stimulus bill on a theoretical basis, some political compromises had to be made to get bi-partisan support. As a result, a large part of the $800-billion stimulus bill was marked for tax cuts.
However, there were some sensible last-minute adjustments. With the economy already mired in a serious recession, a massive stimulus spending would be like flogging a dead-tired horse. So, the sensible approach was to change the focus of the bill towards structural re-adjustment rather than a stimulus, and backload much of the spending to 2010. Keynesian theory requires continuous monitoring of the markets to enable the central bank or the government to step in and take corrective measures whenever it is obvious that the resource allocations made by the markets would not be optimal in the long run. There is no provision in Keynesian theory to spend several trillion dollars at one time, so that a recession can be postponed by a decade, say. Hence, it would have been better to enact a series of small spending bills to come into effect every three months or so. With the flexibility of tuning the spending according to how the economy reacts to the current recession during each three month interval, it would have provided a much better support for the economy to fight its way out of the recession.
(ii) Financial markets: Recently, Professor Nouriel Roubini has argued that the US financial system is effectively insolvent (Ref: his March 5, 2009 article on Forbes.com). By his calculations, the total losses in the financial system is about $3.6 trillion, of which about half ($1.8 trillion) would have to be absorbed by US financial institutions and the other half by foreign institutions. But the total capital in the US financial institutions is only about $1.4 trillion. Hence the financial system is insolvent, and it needs to be nationalized quickly, in his opinion. Here, I would like to point out that it has always been the case that the estimates for losses in any crisis keep changing dynamically. For example, during the 1989 - 91 S & L crisis, initial estimates for the bank losses ran up as high as 500 billion dollars during 1988 - 90. However when the American economy grew robustly after 1992, the Resolution Trust Council (RTC) was able to sell off the foreclosed assets at reasonably good prices, and reduce the total losses to as low as 100 billion dollars.
Secondly, Professor Roubini's solution to the insolvency of the financial system is that the banks should be nationalized quickly. This solution is fraught with grave danger. Nationalizing banks would lead to the problem of 'socializing losses and privatizing gains', which Professor Joseph Stiglitz points out above. Just today (March 16, 2009), a Wall Street Journal article disclosed that more than two-thirds of the $173 billion of Federal aid given to bailout AIG so far has gone to counter-parties to cover their damages in their CDS and insurance contracts with AIG. These counterparties include (i) municipalities within the US, (ii) foreign institutions, and (iii) well-known US financial institutions like Citigroup, Barclays, UBS, Goldman Sachs, Morgan Stanley, etc. The fundamental truth is that the financial system benefits some people more than others. No matter how quickly Professor Roubini is able to get the government to nationalize insolvent banks, he would find that well-connected financiers have already returned the institutions under their charge to profitability, mostly by using public money, all done through perfectly legal means.
An alternative solution proposed by Professor Kenneth Rogoff is for the Federal Reserve to print a lot of money and invest it to the financial institutions. This would re-capitalize the financial institutions and save them from bankruptcy. Moreover, in a few months, there would be widespread inflation. This would help the home-owners because inflation would reduce the relative severity of their mortgage debts. Since most of the households in America are also immersed in credit card debt, inflation would help them there as well. In addition, the government could spend massively by way of fiscal deficits to ensure that deflationary forces are surely defeated. This solution has the additional feature of fitting in nicely with the Rogoff doctrine, which recommends that Western economies go through a period of sub-optimal growth in order to avoid a global price war for commodities. (The Rogoff doctrine was published in the Financial Times on July 29, 2008).
China was quick to wake up to Professor Rogoff's solution for the financial crisis. Inflation would benefit everybody inside the United States in their current predicament of debt obligations that are disproportionate to their incomes. However, it would severely affect those countries, like China and Japan, which are holding trillions of dollars as foreign currency reserves. To preserve the relative value of its dollar reserves, China has announced its own two-year fiscal spending program of 4 trillion yuan to ensure that its annual GDP grows at a rate of 8%+. The biggest losers in this inflation game would be the poor countries who could not possibly finance their deficits. Even if they did, many of the poor countries do not have a democratic framework in order to hold their rulers to account for the deficit spending.
In October 2008, I proposed a simple low-cost solution for the financial crisis (Ref: Q5 in my "FAQ on the Financial Crisis"). I would like to make one point here that I have not made elsewhere: my solution has the unique feature that it is sustainable. To make this point clear, consider the phenomenon of consumer spending. The global supply chain connects to factories where goods are produced. These factories, in turn, connect to the distribution channels that apply just-in-time technology to stock their retail outlets. The consumer then goes through the shopping experience at the shopping malls or online stores. Consumer shopping trends are cyclical, with each annual cycle having several seasonal cycles as well. In case, there is an over-production of goods during one particular shopping season or a dullness in consumer demand, the stores immediately announce discounts and price cuts.
These price reductions benefit the consumer directly, and they work all the way back through the distribution channels and the supply chain. In this way, a sustainable feedback loop helps to implement an 'informal contract' between the consumer at one end, and all the other participants of the supply network at the other end. And this unwritten contract, in effect, extends over many years. In fact, this mechanism for price adjustments has become an integral part of the consumer culture of the 20th century. My solution for the mortgage crisis aims to provide an analogous feedback loop that connects the security-owners on Wall Street with the home-owners on Main Street.
skydancer 01:35 25 Jul 09
greetings Dr. S....if it's good to have a government offered health insurance program....why not a government offered bank.....create the National Federal Reserve Credit Union.....loan money to citizens at the current Fed rate of 0.25....issue credit cards and make loans at the same rate....have checking and savings accounts.....fully nationalize Freddie and Fannie, lower interest rates and do away with compound interest.....pay the employees a decent living, not less than $50K nor more than $200K/year....well you get the idea, the question is how to make it a reality......?
alexferro 05:02 15 Mar 09
Perhaps we could avoid further messes by adopting financial markets rules inspired on Canadian ones. Their banks dont seem to be suffering from what ails ours.