Unconventional Economic Wisdom
Nouze ve věku hojnosti
Joseph E. Stiglitz
|
|
|
|
NEW YORK – Po celém světě sílí protesty proti prudce rostoucím cenám potravin a paliv. Chudým lidem – a dokonce i příslušníkům středních vrstev – dělá stále větší potíže vyjít s příjmem, neboť globální ekonomika vstupuje do fáze zpomalení. Politici chtějí na legitimní obavy svých voličů reagovat, ale nevědí, co si počít.
Ve Spojených státech zvolili Hillary Clintonová i John McCain snadnou cestu a podpořili dočasné zrušení spotřební daně na benzin, přinejmenším během léta. Pouze Barack Obama zůstal stát za svým a odmítl tento návrh, který by pouze zvýšil poptávku po benzinu – a tím vyrušil vliv tohoto daňového škrtu.
Pokud se však Clintonová i McCain mýlili, co by se mělo udělat? Nelze přece jednoduše ignorovat nářky těch, kdo trpí. V USA se ještě reálné příjmy střední vrstvy nevyšplhaly zpět ani na úroveň dosaženou před poslední recesí v roce 1991.
Když byl George Bush zvolen, tvrdil, že všechny neduhy ekonomiky vyléčí daňové škrty pro bohaté. Výhody plynoucí z růstu živeného daňovými škrty prý nakonec pocítí všichni – tato politika se stala v Evropě i jinde módou, avšak selhala. Daňové škrty měly stimulovat úspory, avšak úspory amerických domácností se zřítily k nule. Škrty měly stimulovat zaměstnanost, ale zapojení pracovní síly je nižší než v 90. letech. A z růstu, který se přece jen dostavil, měla prospěch jen hrstka nejbohatších.
Produktivita chvíli rostla, ale nebylo to díky finančním inovacím Wall Streetu. Vytvářené finanční produkty riziko neřídily, nýbrž zvyšovaly. Byly tak neprůhledné a zašmodrchané, že je Wall Street ani ratingové agentury nedokázaly pořádně hodnotit. Finančnímu sektoru se nepodařilo vytvořit produkty, které by obyčejným lidem pomohly zvládat hrozící rizika, včetně rizika vlastnictví domu. Miliony Američanů tak o své domy pravděpodobně přijdou a spolu s nimi i o celoživotní úspory.
Jádrem amerického úspěchu jsou technologie, které symbolizuje Silicon Valley. Paradoxem je, že ani vědci, kteří stojí za pokroky umožňujícími růst založený na technologiích, ani firmy rizikového kapitálu, které je financují, nepatřili k těm, kdo během bubliny na trhu nemovitostí sklízeli nejvyšší odměny. Tyto reálné investice zůstávají ve stínu hrátek, jež pohlcují většinu účastníků finančních trhů.
Svět potřebuje přehodnotit rizika růstu. Stojí-li základy hospodářského růstu na pokroku ve vědě a technice, nikoliv na spekulacích v oblasti nemovitostí nebo finančních trhů, musí se tomu přizpůsobit daňové systémy. Proč by měli být ti, kdo si na živobytí vydělávají hazardním hraním ve wallstreetských kasinech, zdaněni nižší sazbou než ti, kdo své peníze vydělávají jinak? Kapitálové zisky by měly být zdaněny přinejmenším stejně vysokou sazbou jako běžný příjem. (Takové výnosy v každém případě přinesou značný prospěch, poněvadž daň se uvaluje až po realizaci zisku.) Kromě toho by měla existovat daň z nenadálého zisku ropných a plynárenských společností.
Vzhledem k obrovskému zvýšení nerovnosti ve většině zemí jsou vyšší daně pro ty, jimž se vedlo dobře – s cílem pomoci těm, jimž globalizace a technologické změny sebraly půdu pod nohama –, v pořádku a navíc by mohly zmírnit napětí vyvolané prudce rostoucími cenami potravin a energie. Země jako USA, které mají programy potravin na lístky, evidentně musí zvednout výši těchto dotací, aby zabránily zhoršení jejich výživné hodnoty. Země, které takové programy nemají, by mohly zvážit jejich zavedení.
Dnešní krizi vyvolaly dva faktory: válka v Iráku přispěla ke vzestupu cen ropy, mimo jiné i kvůli zvýšení nestability na Blízkém východě, který je jejím „nízkonákladovým“ dodavatelem, a vzhledem k produkci biopaliv jsou trhy potravin a energií stále provázanější. Zaměření na obnovitelné zdroje energie je sice vítáno, avšak politika, která křiví nabídku potravin, nikoliv. Americké dotace etanolu na bázi kukuřice končí spíše v peněženkách jeho producentů, než aby omezovaly globální oteplování. Obrovské zemědělské dotace v USA a Evropské unii oslabily zemědělství v rozvojovém světě, kde se příliš málo mezinárodní pomoci zaměřovalo na zvýšení zemědělské produktivity. Rozvojová pomoc zemědělství klesla z plných 17% celkové pomoci na dnešní pouhá 3%, přičemž někteří mezinárodní dárci požadují zrušení dotací na hnojiva, což zemědělcům postrádajícím finanční hotovost ještě více ztěžuje konkurenci.
Bohaté země musí omezit, ne-li přímo eliminovat pokřivenou zemědělskou a energetickou politiku a pomoci lidem v nejchudších zemích zvýšit schopnost produkovat potraviny. To je však jen začátek: se svými nejvzácnějšími zdroji – čistou vodou a vzduchem – totiž nakládáme, jako by byly zadarmo. Pouze nové vzorce spotřeby a produkce – nějaký nový ekonomický model – mohou tento nejzákladnější problém se zdroji vyřešit.
Joseph Stiglitz, profesor Kolumbijské univerzity, získal v roce 2001 Nobelovu cenu za ekonomii. Spolu s Lindou Bilmesovou napsal knihu The Three Trillion Dollar War: The True Costs of the Iraq Conflict (Válka za tři biliony dolarů: Skutečné náklady iráckého konfliktu).
Copyright: Project Syndicate, 2008.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
You might also like to read more from Joseph E. Stiglitz or return to our home page.
|
|
